Zdena Salivarová a Josef Škvorecký

Zdena Salivarová a Josef Škvorecký | foto: Jan Strouhal, MAFRA

Škvorecký byl také emigrant, manžel a léčitel. I v tomto punktu zajímavý

  • 1
Josef Škvorecký stál obklopen přáteli i novými známými, v ruce držel sklenku šampaňského a přívětivě se usmíval. K hloučku přicházela Zdena Salivarová. Spěchala, s neskrývanou obavou v očích. Josefe, nechceš se na chvíli posadit? řekla a v těch šesti slovech a v tónu, jímž je vyslovila, bylo úplně všechno.

To bylo mé první setkání se Škvoreckými. Znala jsem je jako spisovatele, ale rázem ve mně vzbudili touhu alespoň maličko nakouknout do jejich soukromí. Měla jsem štěstí: našla jsem škvírku a nahlédla. Jen pod cípeček, ale díky za to.

Kanada byla macecha, ale hodnější než vlastní matka

Když navštěvovali Česko, říkala Zdena Salivarová "přijíždíme domů". Musela jsem se ho tedy zeptat, co je vlastně domov. "Mám odpovědět s Ciceronem? Ubi bene, ibi patria – Kde je člověku dobře, tam je vlast, domov," odvětil Josef Škvorecký.

"Často dostávám otázku, jestli se cítím doma v Kanadě, nebo v Čechách," navázal. "Po třicetiletém životě v Kanadě jsem tam doma. Vlast jsme opustili po dvaceti letech života v režimu, v němž se člověk příliš dobře necítil. Kanada mně a mé ženě dala to, co nám naše rodná vlast nedala: svobodu, právní bezpečí, okna otevřená do světa. Jak říká moje žena: Čechy jsou naše matka, Kanada je naše macecha. Někdy macecha bývá hodnější než vlastní matka – a to je náš případ."

Můj domov jsi ty

Pak se na okamžik odmlčel. Jakoby se na pár vteřin ztratil, ale bylo to jenom soustředění a bleskové zamyšlení.  "V užším smyslu slova je ovšem domov rodina. Jsem naprostý reakcionář a myslím si, že rodinu, tedy intimní a pevný svazek dvou jedinců opačného pohlaví a jejich dětí nenahradí nic."

Jeho žena čas na rozmyšlenou nepotřebovala. "Pro mě je domov tam, kde jsme spolu s Josefem. K čemu by mi byla postel, kam dennodenně znovu a znovu uléhám, kuchyň, kamna, křeslo, gauč, kdyby tam nesídlila jiná duše? Když jsme přišli do emigrace, neměli jsme nic než dva poloprázdné kufry. Najali jsme si malý byt se základním zařízením. Jistěže to bylo naše doma, když jsme se každý večer sešli a prostě byli spolu."

Oba lpěli na vzájemném svazku. Zdena Salivarová dokonce říkala, že je na svém manželovi velmi závislá a snad by bez něho nepřežila ani den, kdyby odešel z tohoto světa dřív než ona.

Byli hvězdný pár. On slavný spisovatel, ona uznávaná hlavně jako nakladatelka, ale též ceněná spisovatelka. On vždy nad věcí, vtipný, vstřícný. Ona starostlivá, vždy trochu ve stínu a cele oddaná svému muži. Když se před svatbou nechávala pokřtít, vybrala si jméno Josefa; jiná možnost ji ani nenapadla.

Desítky let spolu

Potom jsme mluvili o docela obyčejných situacích všedního dne. O soužití trvajícím v té době téměř čtyřicet let. "Objektivní potíže, které prý ničí mnoho dnešních manželství, v našem myslím nenastaly," pravil Josef Škvorecký.

"Snad je to dáno povahou mé manželky i mojí a také asi, v mém případě, mou katolickou výchovou. Slib daný u oltáře jsem vždycky, aniž jsem o tom přemýšlel, považoval za závažný. To samozřejmě neznamená, že bych byl manžel vzorný, že bychom se nikdy nehádali, že by nám na druhovi nic nevadilo. Ale protože zmíněný slib beru vážně, a moje žena také, naučil jsem se závady druhého tolerovat."

Zdena Salivarová se usmívala, ovšem za selanku své manželství rozhodně nevydávala. "Kdo nemá osobní problémy? Samozřejmě jsme na sebe kolikrát vylítli, pohádali jsme se, až jsem ronila slzy. Ale jedno je s námi v pořádku: nikdy jsme nešli spát rozhádaní. Ono s Josefem taky pohádat se není jen tak. Ne že by vždycky ustoupil, někdy má pěkně tvrdou palici, ale prostě s ním není možné se opravdu pohádat."

Když jsme se při jednom setkání loučili, zmínila jsem se o svých potížích s páteří. "Já bych vám mohla vyprávět," zareagovala Zdena Salivarová. "Nepomáhá mi cvičení, plavání, nic. Jediné, co mi uleví, je lidský dotek. Pro mě Josefův, on je tak trochu léčitel. Stačí přiložit teplé dlaně a říct pár laskavých slov."