Josef Frais se vyučil horníkem a jako horník krátce i pracoval. Od roku 1969 byl dramaturgem Klubu mládeže v Ostravě, posléze redaktorem tamního rozhlasu. Propuštěn byl v roce 1971 v souvislosti s trestním stíháním souvisejícím s ironickým muzikálem Syn pluku. Osm členů divadla Waterloo bylo souzeno pro údajné pobuřování a hanobení státu, Frais dostal tříletou podmínku. O historii muzikálu čtěte ve vzpomínce spisovatele Ivana Binara zde.
Josef Frais od té doby pracoval v dělnických profesích. Paralelně se však věnoval literatuře. Zprvu poezii, kterou otiskoval v literárních časopisech nebo živě prezentoval na divadelních prknech. Prozaický debut Muži z podzemního kontinentu pochází z roku 1977 a stejně jako velká část dalších autorových textů se odehrává v hornickém prostředí. Zážitky z nábytkářského skladu se promítly do novely Narozeniny světa; romány Strom na konci cesty, Plechový slavík a Osmý den týdne jsou situovány do prostředí uměleckého.
Od 90. let se přestal Josef Frais věnovat literatuře na současná témata. Pod pseudonymy psal dobrodružné a detektivní příběhy, pod vlastním jménem publikoval populárně naučné texty, zabývající se především filmovou a válečnou historií.
Největšího úspěchu ovšem dosáhl sérií fiktivních vzpomínek údajného německého vojáka Helmutha Nowaka. Svoje alter ego (včetně oficiálně šířeného životopisu) vybudoval tak přesvědčivě, že řada čtenářů je přesvědčena o reálné existenci této literární postavy a vede o tom na internetu rozsáhlé diskuse. Úmrtím Josefa Fraise je však i Nowakovo dílo definitivně uzavřeno.
