Jan Špáta rád citoval výrok: "To vskutku demokratické a dojemné na životě je, že uplyne." A dodával: "Já to tak vnímal celý život. Ani lítost, ani strana a vláda nerozhodnou, že člověk má být mladý. Existuje začátek a měl by existovat konec."
O hodných lidech
Konec přišel včera, po krátké těžké nemoci. Režisér více než stovky děl od Největšího přání přes Kreutzerovu sonátu a Carpe diem až po osobní vyznání Láska, kterou opouštím, jímž před osmi lety ukončil svou kariéru, zemřel ve věku 73 let. "Měli jsme to štěstí, že jsme s dětmi byli u něj, když odcházel," řekla jeho manželka, rovněž známá dokumentaristka Olga Sommerová. Také jejich dcera Olga Špátová se věnuje profesi svých rodičů.
Když Špáta na podzim roku 1998 překvapivě ohlásil, že končí s filmováním, spočítal, že režíroval sto sedm snímků, za něž má kolem šedesáti cen; na více než třech stovkách dalších pracoval jako kameraman.
Zprvu studoval fotografii a začínal u zpravodajského filmu, takže mohl spojit obraznost a řemeslnou pohotovost se svou láskou k hudbě a s neobyčejným darem citu. "Točil jsem hlavně filmy o pozitivních věcech a hodných lidech – asi ze stejného důvodu, jako psala Božena Němcová Babičku. Potřebuji dotek toho, co potěší. Potkat ušlechtilé, činorodé osobnosti je pro mě vzrušující. Falešní hráči a darebáci mě nezajímají," vyznal se v rozhovoru pro MF DNES.
Své rozhodnutí opustit kameru vysvětlil následovně: "Právě o tom jsem vlastně vždycky točil – o konečnosti života. A navíc mě odjakživa vzrušuje umění odejít."
Špátovská škola
Dvakrát se Špáta stal symbolem doby: anketním filmem Největší přání v půli 60. let a jeho druhým dílem z konce 80. let, v němž předznamenal pokolení Listopadu 1989. Poté často pracoval pro společnost Febio a učil: ovlivnil několik generací dokumentaristů; mluví se o celé "špátovské škole".
Když se rozhodl skončit s filmováním, zvolil si osamělý život na venkově. Po pražské umělecké komunitě se mu nestýskalo: "Spousta lidí z profese má pocit, že dělají něco hrozně důležitého, a já je chápu: film je nádherná droga, opojná – jenže pomíjivá. Člověk má svou práci milovat, ale nesmí v ní vidět vlastní nesmrtelnost." Raději psal, chodil na procházky a říkal: "Učím se být sám sebou, objevuji nové radosti, když upeču koláč nebo vykachlíčkuju koupelnu."
Právě na venkovské samotě Špátu podle jeho přátel nedávno postihla mrtvice. Nenatočil už svůj vysněný, protože prý zhola nemožný film: napínavý dokument o obyčejném štěstí obyčejné spokojené rodiny.
Špátovu dvoudílnou filmovou závěť Láska, kterou opouštím připomene Česká televize 24. a 31. srpna.
