Petr Kabeš se narodil v Pardubicích, v Praze získal diplom inženýra na Vysoké škole ekonomické, ale vystudované profesi se věnoval krátce.
V roce 1966 nastoupil - coby už nadějný básník, který měl v tu dobu vydány dvě sbírky (Čáry na dlani, Zahrady na boso) - do měsíčníku Sešity pro mladou literaturu a v něm setrval až do jeho úředního zákazu o tři roky později.
V osmašedesátém vyšla Kabešovi třetí sbírka (Mrtvá sezona), ovšem normalizace tohoto tvůrce razantně zasáhla: náklad sbírky Odklad krajiny byl v roce 1970 zničen (kniha vyšla o třináct let později v exilu a v roce 1992 konečně doma a normálně), literát si vydělával coby plavčík, výčepní, dělník, pozorovatel počasí a nejdéle pak jako noční hlídač. Do Mateřídoušky psal verše pro děti, po podpisu Charty 77 publikoval výlučně pod propůjčenými jmény.
Kabešovo jméno bývá v literárněhistorických a kritických statích vyslovováno společně s generačními vrstevníky Antonínem Brouskem, Jiřím Grušou, Pavlem Šrutem, Ivanem Wernischem.
Jsou narozeni kolem roku 1940, debutovali v první polovině šedesátých let a nespojoval je básnický program; jejich poetiky a tvůrčí (a posléze i občanský) vývoj šly svými cestami. Ale i mimo své sbírky se tito muži projevovali antiiluzivně, nešlo o „polepšené“ marx-leninské dogmatiky, jejich kritičnost nebyla halasně vyhlašovaná, ale o to důležitější.
Kabeš coby básník se pozvolna „zavinoval“ do jazyka, zkoušel „nosnost“ a únosnost slov, jeho tvorba měla v sobě experimentátorství, existenciální tíži a významově se k ní bylo nutno prodírat jako ke sdělením téměř hermetickým.
Po listopadu 1989 se před Kabešem otevřely publikační možnosti: na pultech se objevily texty buď ze samizdatu (sbírky Obyvatelná těla, Skanzeny) či otištěné nejprve v exilových publikacích (sbírka Pěší věc nebo Slovník zakázaných autorů, na němž se vedle Kabeše podíleli Jiří Brabec, Jan Lopatka, Jiří Gruša a Igor Hájek).
Přehledný základ pro poznání díla Petra Kabeše však učinil básník sám - pro brněnské nakladatelství Atlantis připravil „komponovanou retrospektivu“ svého díla. Podrobil je kritické probírce a uspořádal je do čtyř svazků, které vyšly v letech 1998-2002 (Pěší věc a jiné předpokoje, Krátké letní procesy, Kámen ze srdce, Těžítka, ta těžítka).
Odpovědnost Petra Kabeše ke slovu byla maximalistická, bylo v ní něco až heroického. Zodpovědnost ke svému vlastnímu tělu a zdraví nikoliv. Básník se jeden čas vysloveně ničil alkoholem a cigaretami - a nebyl z té své básnické generace sám…
Kabeš, který byl od roku 1992 invalidním důchodcem, naštěstí nalezl lidi, kteří stáli při něm, nezištně mu pomáhali a postavili jej na nohy, například MUDr. Milan Kaláb.
Ovšem na prvním místě je třeba jmenovat překladatelku Annu Kareninovou. Její láska pomáhala Petru Kabešovi obrovským způsobem, to především díky ní mohl své bolestně vydobývané dílo dovést v posledních letech do ojedinělého bilančního tvaru, který přečká křehkou lidskou existenci.
