Příčiny úmrtí zdroje neupřesnily. Rohmer patřil k francouzské filmové nové vlně, jež se začala prosazovat koncem 50. let a kterou tvořili například ještě Jean-Luc Godard, Jacques Rivette nebo François Truffaut.
Byl původně profesorem literatury. Filmem se začal zabývat nejprve jako kritik. Po smrti Andrého Bazina v roce 1958 se stal šéfredaktorem měsíčníku Cahiers du Cinéma. Brzy však následoval zmíněné kolegy a přeešel od teoretizování k praxi.
Samostatně debutoval snímkem z pařížského intelektuálského prostředí Le signe de lion (1959, Znamení lva). Malý ohlas prvotiny, která se však po letech stala klasikou, načas zastavil jeho tvůrčí rozlet.
Po několika letech publicistické činnosti se vrátil k natáčení filmů, které koncipoval do tematických cyklů. Vzniklo tak šest Morálních povídek (Contes moraux, 1963 - 1972), šest snímků z cyklu Komedie a přísloví (Comédies et proverbes, 1980 - 1987) a čtyři Příběhy ročních období (Contes des quatre saisons, 1989- 1998).
Nejvíce ho však proslavily filmy jako jako Klářino koleno, Moje noc s Maud, Markýza z O nebo Láska odpoledne.
Jeho styl byl podle internetové otevřené encyklopedie Wikipedie založený na civilním projevu herců, úsporných záběrech a brilantních dialozích, které si sám psal.
V roce 2004 ještě aspiroval na prestižní ocenění Zlatý medvěd na německém Berlinale (nominace za film Triple agent). Posledním dokončeným snímkem Erika Rohmera jsou Les amours d'Astrée et de Céladon z roku 2007.
