Buchwaldovi vyšlo na třicet knih a jeho texty přetiskovaly stovky novin na světě. Za více než padesát let "diverzní" činnosti pranýřoval politiky (předně americké prezidenty), společenské neduhy i absurdity. V roce 1982 byl oceněn Pulitzerovou cenou.
Svěží humor a vtip si uchovával až do konce života, což dokazuje videozáznam Poslední slovo - Art Buchwald, který dnes na svých webových stránkách zveřejnil americký list New York Times.
"Ahoj. Jmenuji se Art Buchwald a jsem po smrti," říká známý novinář na záznamu natočeném v červenci. Na dotaz o smyslu života v něm řekl: "Nikdy jsem o něm nepřemýšlel. Myslím, že jsem přišel na Zemi kvůli tomu, abych lidi rozesmál. Když lidi rozesmějete, dostane se vám tolik lásky, kolik chcete."
Buchwald zemřel ve středu ve svém domě obklopen rodinou. Selhaly mu ledviny, oznámil jeho syn Joel. Spisovatel se s onemocněním ledvin dlouho potýkal, ale odmítal se podrobit dialýze.
Loni 7. února byl hospitalizován v hospici a očekávalo se jeho brzké úmrtí. Vrátil se však ještě domů a dokonce napsal knihu s názvem Příliš brzy na to říci sbohem (Too Soon to Say Goodbye) o svých zkušenostech s nemocí. Vyšla loni v listopadu.
Buchwald svou kariéru zahájil ve Francii, kde strávil čtrnáct let. Působil tam v listu International Herald Tribune. "Ze všech vlivných a mocných hlasů, které se objevily na stránkách International Herald Tribune, žádný nebyl tak vážený - a vtipnější - než Art Buchwald," reagoval na spisovatelovu smrt jeden ze současných šéfů IHT Michael Oreskes.
Zavítal i do Československa
Při svých cestách Buchwald navštívil i komunistické Československo, kam zamířil roku 1958. "Kde je to Československo?" zeptal se celníka na rakousko-české hranici v Mikulově.
"Nemůžete to minout. Je to u první strážní věže, za druhým kulometem, mezi dvěma velkými minovými poli nalevo," odpověděl mu prý celník. V Olomouci pak způsobil dopravní kolaps, když si jeho olbřímí lincoln údajně prohlíželo 69 678 lidí z celkových 70 tisíc obyvatel města.
Realita a fikce se u Buchwalda stírala, jeho hlavní zbraní byla nadsázka, která mnohdy vyjevila více než přesný popis. Když v Rusku popisoval, jak fascinující je televizní dokument o dělnících na Donbasu nebo panelová diskuse, předkládal precizní podobu marasmu v sovětské kultuře.
Skutečnost, že tvrdě kritizoval i nešvary americké, mu zajistila výběrové výstupy na stránkách československého tisku, například humoristicko-satirického Dikobrazu.
Tehdejší redakci se jistě líbil fejeton o Vietnamu (Pane, proč bombardujeme ty díry?), ale rozhodně by neotiskl sloupek pojmenovaný Jak se hledá zdůvodnění, který "analyzuje" okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Myšlenku dovádí Buchwald do krajnosti a píše o zasedání "Ústřední komise pro otázku napadání malých zemí".
Mistr fiktivního rozhovoru
Zvláště oblíbenou metodou Buchwalda byl fiktivní rozhovor, který uplatnil například ve fejetonu o kouření "halucinogenních" šlupek od banánů, dívání se na fotbal nebo politických debatách.
"Jednou jsme takhle seděli, když vtom se někdo zeptal: O čem se lidi v téhle zemi bavili, když ještě nebyla Watergate? Zavládlo vyděšené ticho. Neuměli jsme si ani představit, že mohlo být něco před Watergate." Nevyhýbal se ani všednodenním a generačním tématům - nápadů měl díky třem dětem k dispozici přehršel.
Arthur "Art" Buchwald se narodil 20. října 1925. Vyrůstal spolu se třemi sestrami v newyorském Queens Borough. Střední školu nedokončil, v sedmnácti odplul s americkou námořní pěchotou do války. Po tříleté službě, kdy rovněž pracoval u vojenského divadla či jako editor věstníků, se zapsal v Los Angeles na univerzitu.
V roce 1948 ze studií zběhl. Koupil si jednosměrný lístek do Paříže a stal se dopisovatelem magazínu Variety. Břitký vtip a forma sloupků prosluly, zájem projevil International Herald Tribune.
Jméno Buchwald se už v roce 1959 stalo, slovy časopisu Time, "svébytnou institucí kvality". O tři léta později se fejetonista vrátil do USA, kde změnil status na prominentního novináře s propustkou do Bílého domu. Častým terčem pro jeho pero však byli nejen republikáni či demokraté, ale též sami novináři s unikátně formulovanými sugestivními dotazy.
Buchwald též napsal divadelní hru a krátkou novelu. V roce 2000 jej postihla mrtvice. Roku 1992 vyšel v češtině výběr z několika jeho knih Copak jsem vám někdy lhal? s podtitulem 100+1 sloupek, který přeložil teoretik médií Jan Jirák.
I v pokročilém věku osmdesáti let Buchwald vtipně glosoval posílání emailů mezi zaměstnanci o stůl dál a i v 21. století zůstává aktuální jeden z jeho pověstných nápisů na zdech: "USA znají odpověď. Jak zněla otázka?"
