Zároveň však Moore pokřikuje na svou vládu se sebejistotou rodilého Američana, kdežto původem německý tvůrce cítí potřebu opakovat, že navzdory svému kritickému postoji k jejím vůdcům má "Ameriku obyčejných lidí" rád – a tenhle postoj se vkrádá i do jeho Země hojnosti.
Ve zkratce: film staví proti sobě strýce, vietnamského vysloužilce nyní v tajných službách, jenž chorobně vidí arabské teroristy na každém rohu, a jeho neteř, která žila v Palestině, pomáhá v útulku přistěhovalcům, s Araby popíjí vodku a strýci otvírá oči.
Poté, co překlenou i bolestné rány rodinné historie, vypraví se za smířením nad trosky věží zhroucených 11. září 2001.
Tak plakátově, jak zní věcné shrnutí děje, naštěstí Wenders přece jen netočí. Dospěje sice k obdobným závěrům jako Moore, ale nejde cestou natolik přímočaře propagandistickou, natož populistickou.
Pravda, o to déle film trvá: kreslí obrazové a pocitové nálady pomocí podmanivé písně Leonarda Cohena, vyhrává si s okamžiky, kdy snímá oba hrdiny souběžně, než se jejich cesty protnou.
Zatímco se Michelle Williamsová, typem křehce civilní blíženkyně Audrey Tatouové, dojímá návratem domů a rozmlouvá vděčně s Bohem, výtečný John Diehl vyhlíží podezřelé na skládkách a svá hlášení, jež nahrává, prokládá siláckým dialogem s neviditelným nepřítelem. Ona vidí chudobu, on ohrožení, ona píše milému v Palestině, on má děsivé sny z války, ale v podstatě oba ztělesňují jímavé modely lidské osamělosti.
Přistěhovalec Hasan, který jejich osudy dramaticky propojí, je v dívčiných očích hodný nevinný člověk hledající těžce ve Státech obživu, kdežto strýc v něm vidí člena muslimské buňky chystající chemický útok – proč by jinak potajmu nosili do vozů krabice s čisticím práškem podezřelého složení?
Nebýt předem známých Wendersových východisek, člověk by si právě tuhle střední část vychutnal, protože v ní se melancholická zpověď mění v napínavou detektivku s prvky jedinečného humoru.
Westernově ošlehaný strýc coby "ostrý ohař na stopě" je půvabnou postavou, dokud vzbuzuje úsměv i soucit stejnou měrou. Jenže postupně jej film dovede až do směšné karikatury studu – a to není fér, zvláště když se přidají i další oddalovaná klišé jako prezident George Bush v televizi či vysvětlivky neteře, "proč prostí lidé v Palestině Ameriku nenávidí".
Z Wendersovy nesporné filmařské obratnosti tak stejně nakonec čouhá jednostranné politické heslo, byť se maskovalo sebelíp.
