Zdeněk Svěrák vydal knihu povídek, přečtěte si jednu z nich

Povídky píše Zdeněk Svěrák už od padesátých let, ale první knížku z nich sestavil až teď. A splnil si tím celoživotní sen.

Zdeněk Svěrák (1936) zatoužil už před maturitou stát se buď Aloisem Jiráskem, nebo spisovatelem povídek. S Aloisem to vyjít nemohlo a s povídkami to šlo ztuha. Svěrák je sice se zanícením psal, ale listonoš mu z obeslaných redakcí nosil stále stejné odpovědi: "Slibné. Ale ještě to není ono." Vlastně až k stáru, půl století po nejranějších  pokusech, vydává svou první povídkovou knížku.

. Zdeněk Svěrák: Za Přemkem Baštýřem

Nakladatelství Fragment vydává knihu Zdeňka Svěráka nazvanou prostě Povídky. V knihkupectví se objeví 8. října. Jednu z povídek si můžete přečíst už dnes - autor exkluzivně pro MF DNES vybral tu, kterou napsal už v roce 1968.

"Život to už tak zařídil, že jsem se začal věnovat rozhlasu, pak divadlu a pak filmu. A povídky zůstaly – až někdy zbude čas. Ale myslím, že je to můj literární rozměr," říká. Docela útlá knížka deseti příběhů nazvaná Povídky možná není tak důležitá jako film. "Ale protože jsem to ještě nikdy nezažil, připadá mi jako událost. Že jsem si ten celoživotní cíl, tak dlouho odkládaný, splnil," dodává Svěrák.

Krahulík a družice
Na krušné literární začátky nevzpomíná zatrpkle. "Člověk nic nezažil a chtěl psát. Psal jsem takové lyrické výlevy a moc se nedivím, že mi je vraceli," podotýká. Zalíbilo se mu třeba jméno Senegal, jenže pro dívku, krásně tmavou. Povídku o snědé Senegal pak přinesl do nakladatelství spisovateli Karlu Ptáčníkovi, který rozpačitě pokyvoval: "Což o to, napsal jste to hezky, básnivým jazykem, ale zatím bych to netisk."

Asi nějak vycítil, že se autor z nejistoty, proč to vlastně píše, opájí slovy a představami. Ty lyrické výlevy dnes leží v deskách a utěšeně žloutnou. Ale přece jen se mezi neúspěšnými dílky zaskvěla některá úspěšnější. Krahulíka a družici otiskla Mladá fronta v roce, kdy Rusové vypustili první sputnik. V jiné povídce, Schody, Svěrák přemýšlel o tom, jaké to je, když voják ví, že válka končí, a on v těch posledních hodinách možná padne.

Schody přijal časopis Mladý svět, ale podle Svěráka díky protekci Ladislava Smoljaka. To on mu prý vštípil heslo: "Každé zbytečné slovo je zbytečné." Když mu Svěrák předložil své pokusy, vzal tužku a nemilosrdně škrtal: "Srdce mi krvácelo. Ale když jsem si přečetl, co z toho zbylo, zjistil jsem, že vyplel záhon. Věty, které zůstaly, dostaly větší světlo," říká Svěrák.

O něco později vznikl příběh Ruina musí být opředena. Vyprávěl o průvodci na polorozpadlém hradu Broustník, který o objektu nemá co vyprávět. Nevyskytuje se tam žádný popravčí kámen, ba ani žádný stolec, u kterého posvačil český král. Tváře turistů se zklamaně protahují a snaživému průvodci nezbývá, než si historii hradu vymyslet... Povídku v rozhlase přečetl František Filipovský a Svěrák byl na vrcholu blaha. Přesto ji do své nové knížky nezařadil. Váhal, ale nakonec usoudil, že si to ruina nezaslouží.

Podvodníci, pábitelé
Zasloužil si to však Přemysl Baštýř, pražský úředník a vdovec, který prchá nocí v pršiplášti, i když neprší. Povídka pochází z roku 1968 a je ze souboru skoro nejstarší. Tedy nebýt o dva roky dávnějšího Podvodníka, který už Svěrákovi otiskl renomovaný literární časopis Plamen. Všechny ostatní prózy jsou novější, dokončené v posledním čtyřletí.

Několik jich vzniklo v roce, kdy mu syn odmítl točit prvotní scénář k Vratným lahvím. A tak se otec stáhl a vrátil se ke krátkým prózám. Knížku nazval jednoduše Povídky, jelikož ostatní nápady mu manželka rozmluvila – třeba jako Smíšené pocity. "Název Povídky je sice obyčejný, ale příjemně neutrální. Jedinou nevýhodu má v tom, že kdybych ještě nějaké napsal, jak je pojmenuju. Povídky II?" uvažuje Svěrák.

Obyčejný název vypovídá o neobyčejných českých postavách. Jsou to často podivíni, pábitelé, kteří každodennost zpestřují "poetickou nejistotou", jež se ze života pomalu vytrácí. Půvabně přitom klamou, takže by se Svěrákovy povídky mohly docela dobře jmenovat i podvodnické nebo podvodné. Kromě podvodů je spojuje humor a také trochu toužení, vábení a erotiky.

Vystupuje tu zkrachovalý hudební teoretik, který v doprovodu vilného Chorvata objíždí s ukázkami Smetanovy Vltavy celou republiku, fotograf posedlý sličnou a nedobytnou lékárnicí nebo urostlý traktorista, kterého jedno letní okouzlení připraví o sluch.

Někdy autora inspirovala skutečná postava, někdy jen určitý okamžik, situace. Rozpálená letní neděle nebo dopis ve schránce, který by tam být neměl. Ale už nejde vyndat.

Past na slova
Pro mnohé spisovatele je román nejvyšší literární meta. Románové oblouky však nejsou Svěrákovým terénem, což vysvětluje příměrem se studenty. "Jedni jsou žvaniví. Ti zkoušky dělají dobře, protože se nezastaví. Při písemce popíšou šest stran, kdežto já zůstávám pořád na druhé stránce. S tím jsem se vždycky trápil – málo, krátký," říká Svěrák, podle něhož má slovo v povídce větší váhu než v románu.

Nedávno vyšla básnická sbírka jeho kamaráda Františka Vinanta nazvaná Sám sobě napospas, kde si Svěrák přečetl verš "má hlava, past na slova". "I já mám v hlavě svou past na slova: Chodím a poslouchám, co lidé říkají, a najednou zazní výraz, který mi utkví. Past sklapne."

Jako bývalý učitel českého jazyka a literatury má vzor v Nerudových Povídkách malostranských nebo "kapesních" povídkách Karla Čapka. Má rád také Roalda Dahla. Rád hledá přesná slova a rád taktizuje: co prozradit, co neprozradit, co k tomu přidat a co si schovat na konec. Správný příběh musí mít podle Svěráka tajemství a pointu, bez ní ho přechází chuť vyprávět.

"Některé moderní povídky neskončí, ale přestanou. Čtete a chcete obrátit stránku, a ona už je další. To nemám rád, povídka by měla cinknout. Konec – to je, když už nemůžete dál vyprávět."