Tedy za normalizace, kdy už na Barrandově vládl obávaný sekyrník Ludvík Toman a v titulcích chybělo jméno Jana Procházky, z jehož staršího námětu vycházel scénář Víta Olmera. Nicméně příběh tří kamarádů volně inspirovaný předlohou Marka Twaina vznikl a právě se nahrávala titulní písnička skladatele Petra Hapky s Rytířovým textem, když ve studiu zazvonil telefon.
Ústřední dramaturg Toman si žádal režisérku, ale ta byla právě v nemocnici, takže hovor vzal její tehdejší pomocný režisér Zdeněk Zelenka. "Soudruhu," zahřímal Toman, "písnička se musí předělat. Ať ji soudruh Neckář přezpívá!" Ani námitka, že Václav Neckář už nahrávání skončil a odjel do Paříže, nepomohla: "Prostě se to předělá. Nemůžou zpívat, že jsou výkvět a smetánka; pamatuj si, soudruhu, že socialistické děti jsou si všechny rovny!"
Tomanův příkaz byl zákonem, Zelenka tedy zastavil nahrávání, chodil po studiu a opakoval si původní text: My jsme ti tři jak se patří, výkvět a smetánka, čeká nás štěstí a sláva tak jako v čítankách. Až sáhl k variantě, že se "výkvět a smetánka" nahradí rýmem "nápadů studánka". Tuhle verzi pak nazpíval sbor, nicméně Neckářova původní nahrávka zůstala ve filmu také. A blížila se schvalovací projekce.
"Věra Plívová-Šimková se hrozila, že nás čeká průšvih," vzpomíná Zelenka. Takže šel do promítací kabiny a jakmile nastal kritický okamžik, "zacukal" pásem, aby výkvětu a smetánce nebylo rozumět. "Co tam zpívali?" vyletěl Toman. "Nápadů studánka," ujistili ho. A když ve sborové verzi slyšel totéž, schválil film do kin. Pak už to nikdy nikdo nekontroloval, možná prý ani sám Rytíř.
Načež se Zelenka zamyslí a rozesměje: " Nebo to bylo naopak? Že dětský sbor nazpíval smetánku, já ho poslal domů a Neckář ještě před odletem na Tomanův příkaz přezpíval studánku? Teď už sám nevím, ale rozhodně ve filmu zůstaly obě verze."
