Proto také budil vášně: jedni oceňovali jeho znalosti i způsob, jak je dokáže sdělovat laikům, druzí jej vinili, že do faktů míchá příliš neověřených historek, mýtů, fantazie.
V roli kardinála
Nicméně na besedách měl vždycky plno stejně jako na přednáškách; své studenty totiž nepoučoval, nýbrž s nimi debatoval. Třeba je v žertu vyzýval, aby mu dokázali existenci boha.
Když se podle jeho scénáře točilo drama Lidice, okouzlil svou znalostí látky kladenské zastupitele. Na poklonu, že by o ní dovedl hovořit snad hodinu, odvětil s úsměvem: Je to ještě horší; klidně dvě hodiny!
Mahler patřil ke generaci, která od budovatelského nadšení dospěla k deziluzi: v roce 1948 do komunistické strany vstoupil, v roce 1969 z ní byl vyloučen. Tehdy už byl rodák z Batelova, který studia filozofie ukončil doktorskou prací o Juliu Fučíkovi, známou osobností. Jeho dráha vedla přes práci rozhlasového redaktora a spíše politické funkce k postu dramaturga Laterny magiky, kde spolupracoval na přípravě projektu pro Expo 58 v Bruselu. Navíc měl za sebou scénáře filmů Nebeští jezdci, Svatba jako řemen či Den sedmý, osmá noc. „To byla naše labutí píseň po okupaci 1968,“ vzpomínal na podobenství s biblickým názvem, po němž musel film opustit. Nicméně dostal zakázku na rakouský seriál o dynastii Straussů či o Mozartovi.
Protože se znal s příslušníky tehdejší silné filmařské generace, pracoval pro ně i později. Pro Jiřího Krejčíka psal Hry lásky šálivé i Božskou Emu a u Formanova oscarového Amadea působil nejen jako hudební poradce, nýbrž dokonce si tu zahrál i roličku kardinála.
Paradoxně, chtělo by se říci, protože když Mahler pak v éře sporů o vlastnictví Chrámu svatého Víta provázel televizním cyklem natočeným podle vlastního scénáře Katedrála o třech dějstvích, dočkal se nařčení z protikatolických postojů.
Stal se také průvodcem pořadů Hudební toulky se Zdeňkem Mahlerem či Ano, Masaryk; osobnosti TGM posléze dělal obhájce v anketě Největší Čech. „Masaryka sledovalo více než tři miliony diváků a anketu málem vyhrál,“ odvracel připomínky, že je příliš patetický, květnatý a netečný vůči faktům.
Dějiny jsou jen jedny
Mahler se nijak netajil svou vlasteneckou hrdostí, odmítal módní „přehodnocování“ historie a opakoval, že zásadní linii osobností pro něj tvoří Karel IV., Hus, Komenský, Palacký, Havlíček a Masaryk. A samozřejmě umělci, zejména Antonín Dvořák či Alfons Mucha, jejichž televizní portréty též uváděl. Byl v předsednictvu Masarykova demokratického hnutí i patronem projektu Národní kronika, jenž shromažďuje vzpomínky pro budoucnost.
„Dějiny jsou jen jedny. A i když může existovat tisíc výkladů, nakonec rozeznáme něco jako podružné a něco jako podstatné,“ prohlašoval Zdeněk Mahler, hrdý nositel přezdívek chodící encyklopedie či národní obrozenec.
18. března 2018 |
