Jaké místo zaujímá mezi vašimi dalšími cenami a jak moc si jí vážíte?
Člověk má jenom jeden rozum a jenom jedny myšlenky a nerad se opakuji. Ale budiž. Tahle cena se dle mého uděluje tomu, kdo ještě nic nedostal a kdo už by nám mohl umřít. Došla na mě řada. Kdyby měli někoho jiného, dali by cenu někomu jinému.
Vy ale už máte řadu dalších cen.
Dostal jsem ceny, o kterých se mluví a píše, ale o kterých já nevím. Třeba Orwellovu cenu. Tu jsem nikdy nedostal. Nebo Hostovského cenu. No jo, dostal jsem po převratu papír, ale peníze omylem dostal někdo jiný.
Co cena Jaroslava Seiferta?
Ano, tu jsem dostal za fejetony. A Čapkovu cenu, také za fejetony, které vycházely v zahraničí. To je cen. Komu je mají pořád dávat? Když vyčerpají všechny ostatní zasloužilce, dostanu i tu Státní cenu za literaturu.
Máte z ní radost?
Ale ano. Ano. Mám z ní radost. Napijme se.
Vloni Státní cenu za literaturu získal Milan Kundera. Ten je teď hlavní postavou udavačské kauzy. Václav Havel včera vyzval historiky k opatrnosti, Pavel Kohout zdůraznil, že kdo tu dobu nezažil, nemůže vědět, jak by se zachoval. Co na to celé říkáte vy?
Bez dalších důkazů a svědectví tomu prostě nevěřím. Stalo se to, tedy pokud se to stalo, v padesátém roce, před tím největším komunistickým terorem, když byl ještě pro mnoho lidí program socialismu naprosto legální. Občan, který zjistil činnost proti státu, ji musel oznámit. I kdyby to Kundera tenkrát udělal, bylo to v době, kdy se ještě nestřetl s otázkou, co se za komunismu má a nemá dělat. Je to něco jiného než udávat potom Státní bezpečnosti - to bylo z kariérismu nebo nenávisti. Tohle ne.
To říká Vaculík spisovatel. Co na to Vaculík novinář?
Noviny o tom neměly tak zběsile psát. Ale chápu to, je to zpráva, která vyvolává vzrušení.
To podle vás měly noviny dát na titulní stranu - je tu takové podezření, ale my o tom psát nebudeme?
Ano, to by bylo výborné. A čím dál tím víc bych to oceňoval, hlavně teď, s přibývajícím časem, jak se ta kauza vyvíjí.
Pavel Kohout situaci chápe jako katalyzátor k diskusi. Takže se to dá vnímat i pozitivně?
Vysvětlení Kohoutova názoru je v jeho životopise. Pavel Kohout potřebuje větší porozumění i pro svoji minulost. Já za tu svoji ručím. Neručím za svoji budoucnost. Diskuse, o které Kohout mluví, je teď a žádná další už podle mě nebude. Stačí, aby to Milan Kundera vydržel, a rychle to šílení přejde. Poučení to ale je veliké, hlavně pro toho, kdo podobnou informaci objeví. V tom má pravdu Václav Havel.
Ludvík VaculíkRýpavější studenti se mně ptají - jak jste tehdy mohlo skočit na ten komunismus? Na to všecko tenkrát? A já jim říkám: stejně jako vy jste skočili na toto všecko dnes. |
Jak by s takovou informací měl historik naložit, když ji objeví?
Opatrně. Historický institut, který zkoumá zločiny komunismu, je velmi užitečný. Je nutné hledat v minulosti, ale každý drobeček a chlup není nutné publikovat. Historikové mají skládat obraz minulosti, ale nemusí to hned takhle pouštět do médií. Třeba by bylo dobré nejdřív pátrat po soudním spisu. Tam by Kundera musel být uvedený jako svědek, kdyby se to vyšetřovalo. Takové zjištění by tedy mělo být jen znamením k dalšímu studiu celého případu.
Milan Uhde řekl, že by na Kunderově místě udělal to samé. Šel by agenta oznámit.
To je výraz Uhdeho ušlechtilé snahy o objektivitu. Nejsem si jistý tím, co by udělal. Ale je to od něj moc hezké.
Je přípustné se ptát, co byste udělal vy?
Je.
Co byste udělal?
Byl jsem tenkrát zdrženlivější. Nenapadlo by mě tenkrát, že jsem vůbec povinen to ohlásit. Nepřipadlo mi to důležité, hlásit, že někdo někam přijel a někde bydlí. Ale dost už o tom.
Ve zprávě ministerstva kultury se píše, že vaše publicistické texty podávají naléhavou zprávu o morálním stavu české společnosti, kterou vytrvale kritizujete. Jak ji změnit k lepšímu a máme na to vůbec právo?
Máme tu povinnost. A jak? Bývám zván na besedy do gymnázií, jdu tam nerad, jsem nedůvěřivý vůči mladé generaci, ale odtud jdu s pocitem, že bylo správné, že jsem tam šel. Vždycky se tím můj názor na budoucnost zlepší. Pozoruji totiž, že mladí už začínají mít svoje důvody k nespokojenosti se společností. Budou si muset sami najít argumenty pro to, co jim vadí a postavit se proti tomu. Za revoluci se nepřimlouvám, ta se vždycky zvrhne v násilí a ošklivosti. Jestli nechci přijmout svoji skepsi, budu muset věřit tomu, že mladí si sami najdou svůj postoj proti společnosti.
Odkud se ta vaše skepse bere?
Všechno se tu zhoršuje! Každý den něco. Chtěl jsem svým přátelům ve Zlíně poslat balík knih. Měl jsem možnost poslat balík do muzea nebo do soukromého bytu. Poslal jsem to do muzea, aby tam ten balík jistě přišel. Nepřišel. Z muzea si museli na poštu sami zajít.
Jak by musela vypadat doba, abyste s ní byl spokojený?
Já jsem spokojený s touto dobou! Důvody k nespokojenosti k tomu patří a patřily by ke každé době. Nejsem tak strašně moc nespokojený, ale co mám psát?
Takže vaše věčná kritika je programová?
Nikoli. Účelem mých slov je zahájit debatu. To nejsou moje soudy. Každý už ví, že jeden týden napíšu něco a druhý týden něco opačného. To je moje zásada dvou názorů. Kdo není schopný mít oba názory, ten nepřemýšlí, je dogmatik. A to je špatně.
Vaše generace zrodila zástup spisovatelských jmen. Jak hodnotíte současnou mladou českou literaturu, kde je těch jmen mnohem méně?
Ale my jsme měli obrovskou výhodu! Před celou společností stál protivník, bylo tu politické zlo a literatura se toho chytla. S pádem režimu se do literatury vrátila svoboda, lidský příběh, snaha si politiky nevšímat. Hlavní téma k psaní se tak dnes hledá jen těžko. Dnešní spisovatelství nemá žádné žhavé společné téma, jako jsme měli my. Tématem současných spisovatelů je jen osud člověka. Ale když napíšu, že se mi stalo to, co každému, že jsem se třeba rozvedl, nemůžu si myslet, že už to je román. Napsat dneska velké dílo je těžké.
Světoví autoři to ale dokáží. Držitel Man Bookerovy ceny kritizuje svět byznysu, laureát Nobelovy ceny euroamerickou civilizaci a její rozpínavost.
To já jsem nečetl. Protože mi pořád někdo vnucuje rukopisy. Naposledy jsem četl možná Jane Austinovou. Vlastně ne, z našich ještě Markétu Hejkalovou. Kouzelník z Pekingu, to je dobrá knížka. A čtu slovenskou literaturu.
A ten nepřítel, proti kterému se dnes dá literaturou bojovat?
A jak se má prosím vás psát proti globalismu? Globalismus s velkým gé? To má být nějaký zlý pán? Proti globalismu píše každý, komu jde o přirozeného čistého člověka, který má smysl pro to, co je v životě důležité, odmítá lákadla. Zase je to ale příběh lidského osudu. Rýpavější studenti se mně ptají - jak jste tehdy mohlo skočit na ten komunismus? Na to všecko tenkrát? A já jim říkám: stejně jako vy jste skočili na toto všecko dnes.
