Francouzi svůj Příběh modré planety zvou "esejem o lidské existenci", Američané vidí v Tajemných hlubinách 3D "dobrodružství vědy". Ještě jednu drobnost sdílejí: oběma by prospělo ticho.
Stvořitel oscarového Titaniku James Cameron se vrací do hlubin co chvíli, vesměs s 3D kamerou, takže výsledný tvar v pražském kině Oskar Imax uchvacuje iluzí trojrozměrného prostoru. A nejen jí, Cameron zůstává pořád zručným vypravěčem.
Takže třeba běh života na Zemi, jímž se Francouzi zabývají přes hodinu, shrne krátkým sestřihem civilizačního ruchu a velkých detailů zvířat se sloním chobotem téměř v divákově tváři, aby se mohl rychle ponořit do úlevného klidu podmořské pohádky.
Zvláštní živočich připomínající nádherný průhledný závoj, jenž se vznáší zdánlivě mrtvou zónou, přízračně měsíční krajinou tak hluboko pod vodou, kam nedolehne ani paprsek slunečního světla, utkví v paměti navždy – jako dotyk neskutečné krásy, před nímž člověk strne v němém úžasu. Ale chvíle takřka nábožného vytržení rozbíjí dabing zbytečných konverzačních výkřiků typu "Páni, to je nádhera! Panebože, vidíš to? To jsem ještě neviděl!"
Zázraky potřebují ticho, což platí i pro Příběh Modré planety, kde africký herec v roli vypravěče klade řečnické otázky – kdo jsme, proč tu jsme, kde jsme se vzali. Načež provádí od velkého třesku přes vznik mikroorganismů jako v naučných seriálech televize BBC. Ač dostal podobu šamana vířícího vodu v díži, nevypráví domorodý mýtus barvitého stvoření světa s božstvy a legendami, nýbrž darwinovskou teorii.
S nástupem zvířat v zajímavých situacích se vrátí poezie i humor známé z raného díla téže režisérské dvojice Mikrokosmos. Některé výjevy, například útlý had polykající velevejce v jednom záběru, patří k unikátům – až se tají dech. Ale opět půl kouzla odhánějí slova, ba fráze Svět je velký labyrint plný záhad nebo Všichni jsme zrozeni z lásky. To už je poctivější Cameronovo Jé! a Jú!
Před zázraky života se zkrátka buď mlčí, aby je zvuk nezaplašil, nebo se věcně vysvětlují. Kino má slova přenechat vědě.
