Ale proč? Wagnerovy velké role Plachetka asi zpívat nebude. Nejbližší by mu snad jednou mohl být Wolfram z Tannhäusera. Když v jeho árii vzýval večernici na obloze, mohl se spolehnout na krásu hlasu.
Proč však Plachetka, byť „pouze“ na koncertě, přednáší monology Hanse Sachse z Mistrů pěvců norimberských? Tenhle švec, básník a morální autorita umí potrápit i zkušené pěvce a rodilé Němce k tomu. Také pro ně je obtížné vyjádřit moudrost, nadhled, ironii, citlivost a vnitřní zanícení této postavy. Natož pro Čecha na začátku kariéry. Plachetka umí noty a slova, ale zatím ani nemůže vědět, co s nimi, takže výsledkem byl jen prázdný sled jednotlivých vět.
Jenom tak marní čas. Německý operní repertoár 19. století přece netvoří jen Wagner a pro Plachetku by se určitě našly vhodnější árie. Chtělo by to ale aktivitu i ze strany dramaturgie.
Závěrečný koncertFOK |
Dirigent Jac van Steen s Wagnerem zkušenosti má. Uplatnil je v předehře k Mistrům pěvcům norimberským i v orchestrální hudbě z Parsifala. V Schubertově Symfonii C dur, zvané Velká, která zazněla v první části večera, vyvážil patos s niterným půvabem.
Rozpaky však nezaplašil. Zvlášť když Plachetka jako přídavek zazpíval Sachsovu závěrečnou apoteózu německých „mistrů pěvců“. Je těžké si představit, že by mu diváci nezatleskali. Jenže na počátku pádu nejednoho zpěváka byla podvědomá úvaha: „Jde mi to a publikum je nadšené.“ Byla by škoda, kdyby iluzi podlehl i Plachetka.
