Obě jejich dosavadní alba dobyla první příčky britské hitparády a to první Whatever People Say I Am, That´s What I´m Not (2007) strhlo několik prodejních rekordů a kapele vyneslo i prestižní cenu Mercury. Od té doby Arctic Monkeys trochu zestárli, zmužněli a aktuálně přes oči spustili poměrně huňaté mařeny.
Během rozhovorů ale pořád působí stejně zaraženě, jako v dobách svých začátků. Krátce před jejich prvním českým vystoupením na festivalu Rock For People v Hradci Králové jsme v karavanu za pódiem poseděli s kytaristou Jamiem Cookem a basákem Nickem O´Malleym.
Když hrajete v nějaké zemi poprvé, jako například dnes večer v Česku, co očekáváte? Nebo je to vždycky stejné?
JC: Ne, každá země je úplně jiná. Když jsme třeba poprvé hráli v sousedním Polsku, publikum bylo naprosto fantastické. Ale jinak vlastně nikdy nevíme, co můžeme čekat.
NOM: Například by nás hodně překvapilo, kdyby lidi dnes ve velkém sborově zpívali naše písničky. Pokud se to stane v zemi, kde se nemluví anglicky, vždycky je to dost extra. To se právě dělo v Polsku a dost nás to zarazilo. Fakt jsme to nečekali a bylo to skvělý. Je příjemný hrát někde v cizině a mít pocit, že jsme doma.
Co vaše nová deska Humbug, která by vyjít už teď v srpnu? Je nějak výrazně jiná od těch předchozích?
JC: Trochu jiná určitě je, ale pořád je to deska Arctic Monkeys. Rozhodně jsme nenatočili nějakou šílenou techno desku nebo něco podobného. Jsme to pořád my, možná jenom z trochu jiné perspektivy. Všichni jsme zase trochu povyrostli, hlavně Alex jako textař je dneska skutečný machr.
Hadouken! a Arctic MonkeysReportáž z prvního dne na Rock for People |
Když zmiňuješ techno, je pozoruhodné, že producent všech vašich alb je James Ford z tanečního projektu Simian Mobile Disco a jeden z nejvýznamnějších tanečních producentů současnosti. Jak to, že se to tam nikdy neprojevilo?
NOM: James totiž není člověk jedné tváře. Není to jenom to party zvíře ze Simian Mobile Disco. Je to především hodně vnímavý muzikant se širokým záběrem.
JC: Ani lidi, co dělají taneční hudbu, neposlouchají jenom jeden žánr. James je velký fanoušek moderních nahrávacích technologií, ale je to současně velice chytrý člověk, který umí podstatně víc, než jenom tohle.
Na novou desku jste si jako spolupracovníka pozvali i Joshe Hommeho z amerických stoner rockerů Queens Of The Stone Age. Jak k tomu došlo?
JC: Odjakživa jsme byli velcí fanoušci Queens Of The Stone Age a série desek The Desert Sessions, za kterou Josh stojí. A začátkem roku jsme natočili nějaká dema a Laurence Bell z našeho labelu Domino Records se nás zeptal, s kým bychom to chtěli točit. My nejdřív nevěděli a pak nějak přišla řeč na Joshe, kterého jsme párkrát krátce potkali na festivalech, kde jsme hráli společně. Říkali jsme si, že by bylo fajn dělat s ním a vůbec nás nenapadlo, že by to mohlo klapnout. Ale on si ta dema poslechl a říkal, že jasně, proč ne. Odjeli jsme za ním do Států do Palm Desert, tam jsme to natočili a řekl bych, že to byl fakt supr nápad.
Bylo to vůbec poprvé, co jste nahrávali mimo Velkou Británii. Pomohlo vám to získat odstup od té masivní popularity, která vás tam provází už od první desky?
JC: Řekl bych že ano. Protože jsme fakt odcestovali přímo do srdce kalifornské pouště. Na místo, kde nikdo z nás předtím nebyl. Na dva týdny jsme vypadli úplně od všeho a mohli jsme se naprosto koncentrovat jenom na nahrávání. Nic neřešit.
Název desky Humbug (česky humbuk), má hodně významových rovin. Kterou jste měli na mysli?
JC: Vlastně asi všechny současně. (smích)
Má to být nějaká reflexe vašeho raketového startu a všeho kolem?
JC: To zase úplně ne. Ačkoliv je to možná i určitá narážka na spoustu nesmyslů, které se kolem nás za poslední roky vyrojily. Ale není to vyloženě sebereflexe.
Dekáda je téměř u konce a zejména vaše první album bylo jedním z těch, které se do ní hluboce otiskly. Která nahrávka je pro vás tou, co zosobňuje "nultá" léta?
JC: Počkej, to si musím promyslet...
NOM: Pro mě je to asi Grinderman (jediné album stejnojmenného vedlejšího projektu Nicka Cavea, pozn. aut). A možná i Dig, Lazarus, Dig!!! od Nicka Cavea.
JC: To je skvělá deska, určitě. Ale podle mě byla strašně důležitá první deska The Strokes. Ta byla deska zásadní nejen pro hudbu téhle dekády, ale i pro mě osobně. Nepochybně něco spustila a současně to byla deska, u které jsem si začal poprvé vybrnkávat na kytaru a myslet si, že bych taky někdy mohl hrát v kapele. A řekl bych, že rozhodně nejsem jediný.
