Bude to komedie - jak jinak. Komedie, v níž se odrazí traumata současné doby. Komedie o tom, jak si nelze dělat iluze. Tak svou novinku popisuje nezdolná Věra Chytilová, kterou ani v jejích sedmasedmdesáti nepřestal zajímat okolní svět, ať už veřejné záležitosti či mezilidské vztahy.
Hezké chvilky bez záruky sice zachytily obojí, ale vztahy stojí v popředí. Zosobňují totiž profesi hlavní hrdinky, psycholožky v podání Jany Janěkové, a současně její vlastní Achillovu patu.
Zatímco unavená léčitelka duší naslouchá cizím strastem, její nezaměstnaný manžel, který žárlí na ženinu kariéru, hledá obdiv u mladé milenky. Jejich synem zmítá puberta a pocit, že na něj nikdo nemá čas.
Pak psycholožka najde útěchu v náručí mladíka, aniž tuší, že jeho matkou je její pacientka, která se pokouší zastavit čas podobným románkem se synovým kamarádem.
Průsečíku osudů hlavních postav se dotýkají ještě desítky mikropříběhů, spojených hrdinčiným povoláním. Do její poradny se trousí znuděný boháč, úchylný pasažér tramvají, bojovně naladěné páry, úzkostlivé stařenky - a spoluvytvářejí mozaiku zábavných, vážných i banálních „případů“, jež mají vesměs pravdivý základ.
Seriál? Ne, děkuji
U zrodu scénáře stála skutečná psychoterapeutka Kateřina Irmanovová, s jejímiž rodiči se Chytilová kdysi přátelila. Po letech se setkaly a z lékařčiny praxe získaly bohatou zásobárnou motivů. Vydala by na seriál, který se v České televizi původně rodil.
„Přesněji řečeno jsme měli na mysli cyklus uzavřených příběhů. Ale pak se režisérka rozhodla, že chce natočit film pro kina,“ vzpomíná dramaturgyně Helena Slavíková.
„Znamenalo by to případy rozmělnit a ještě obětovat několik let,“ vysvětluje svou volbu Chytilová. „Uvědomila jsem si, že nechci dělat nekonečný seriál, že mě zajímá střet osudů, jež se setkávají u psycholožky a mají na ni vliv.“
Irmanovová, která si ve filmu také zahrála, neopomene zdůraznit, že se scénář jejími zážitky pouze volně inspiroval: „Každý psycholog je vázán profesní mlčenlivostí.“
Známé i nové tváře
Pro Chytilovou je typické, že dává šanci tvářím méně známým, začínajícím hercům nebo členům oblastních divadel. „Je mi líto herců, jejich profese je tolik závislá na náhodě a na štěstí,“ říkává.
Výjimku v Hezkých chvilkách tvoří Bolek Polívka - z nutnosti, neboť hraje vlastního dvojníka. Jeho milionář Dub je postavou, kterou si lidé se slavným hercem pletou.
Hlavní hrdinku ztvárnila Jana Janěková, která dosud pracovala spíš pro televizi, objevila se třeba v seriálu O ztracené lásce. Chytilová si ji našla v divadle.
„Chovám k ní drsně něžné city,“ prohlašuje herečka o režisérce. Točit s Věrou Chytilovou podle Janěkové vyžaduje „být stále ve střehu, nebát se, přizpůsobovat se čemukoli a mít výdrž hladového vlka“.
Jejího manžela představuje Igor Bareš, v dalších rolích se sešli Martin Hofmann, Jana Krausová, David Kraus, Jiří Ornest. „Scénář jsem neznal. Věru Chytilovou ano. To mi stačilo,“ shrnul Ornest ve zkratce respekt a důvěru, které režisérka u herců vzbuzuje.
Navíc je může popohánět i zdravá lidská zvědavost, vždyť sama Chytilová ráda opakuje, že každý film je napínavé dobrodružství, jehož konce na začátku nelze dohlédnout.
Jedno však dávala u Hezkých chvilek bez záruky od první chvíle najevo: že název míní značně ironicky.
„Každý vidí současný svět jinak, takhle se jeví Věře Chytilové. I když je ve filmu spousta břitkého humoru, není výsledný pohled na světský labyrint nijak uklidňující,“ varuje Slavíková diváky smířlivě líbivých historek se šťastným koncem. „Chytilová se nebojí ukázat znepokojivé věci a říct, že na svět jsme si nepřišli užít štěstí, ale trable. Ale těm, kdo to vědí, dává její film naději.“
