Znamená to nedat festivalový mejdan do plnejch (protože v noci musíte ještě psát), znamená to ztratit kamarády ("Nic ti neřeknu, ty vole! Já ti něco řeknu a ty to zejtra napíšeš do novin!") a znamená to, že vás nepustí do VIP salonků ("Strach sem nesmí, on tu není za celebritu, ale jako novinář."). Je to fakt potupná otročina, tahle novinařina.
Přesto jsem podlehl touze po exkluzivitě napsat něco výjimečného, co nikdo jiný nemá. Vědět první. Poznal jsem tu ješitnost novináře, který každé ráno běží do trafiky, aby viděl, jak ten jeho článek vypadá na novinovém papíru. V kavárně jsem se rozhlížel, kdo z hostů má nalistovanou právě tu moji stránku, a díval jsem se do tváří čtenářů, jak reagují. A chtěl jsem stále víc! Zatoužil jsem jít výš a výš, maximálně využít sílu oné mediální velmoci a skrze ni změnit svět. Být zkrátka lepší, než jsou ostatní novináři.
Seriál: Strach má velké oči
|
Režisér Jiří Strach píše sloupky exkluzivně pro festivalové listy, které vydává MF DNES na Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež ve Zlíně.A co je nejvíc? Prodrat se tam, kam se jiný nedostane. Laťku jsem si dal vysoko. Vlastně nade vše. Rozhodl jsem se, že udělám pro festivalové listy rozhovor s prezidentem. Ale jak se to dělá? Kde vzít kontakt na prezidentova tajemníka či mluvčího? Napsal jsem tedy mail redakčnímu kolegovi Suchomelovi, ať mi jej sežene. Odpověď dlouho nepřicházela. Možná neměl čas, ale paranoidně jsem v tom spatřoval kolegiální rivalitu. Fajn, musím tedy sám.
Naštěstí webové hradní stránky jsou vybaveny i odkazem na kontakty. Nebylo těžké najít e-mail na Radima Ochvata, Klausova tiskového mluvčího. Napsal jsem vřelý (moje šéfová kulturní rubriky Záhorková řekla, že servilní) dopis, zdali bych mohl pana prezidenta obtěžovat několika otázkami, které by se týkaly světa dětského filmu a pohádek.
Radim Ochvat reagoval rychle. Zavolal zpátky nejdéle do pěti minut. Pánbůh zaplať, řekl jsem si, alespoň že prezidentský úřad v Čechách funguje, jak má. Bez známek povýšenosti či arogance, naopak přátelsky a laskavě vysvětlil, že se velmi omlouvá, ale že pan prezident je zaměstnán jinými, důležitějšími a státnickými starostmi při jednáních o nové vládě, ale kdybych vznesl prosbu později, třeba v červenci či srpnu, jistě by si na odpověď udělal čas. Namítl jsem, že moje kariéra novináře končí v sobotu a že se napříště hodlám věnovat filmové režii.
Nicméně jsem předpokládal, že od toho je přece tiskový odbor, který připraví panu prezidentovi odpovědi a on je jen přečte a posvětí, třeba cestou autem do Lán. Na druhém konci zavládla chvíle strnulého ticha. "Nene, pan prezident píše odpovědi zásadně sám," pravil ledově Radim Ochvat. Byl jsem tedy ve vší slušnosti a eleganci odkopnut, ale vlastně jsem měl radost. Pochopil jsem, že nežijeme v matrixu, že s námi hradní pánové nehrají žádné Vrtěti psem, nýbrž když čtu někde rozhovor s prezidentem, je to opravdu rozhovor s prezidentem. Nikoli s jeho poradcem.
A vlastně mi to bylo líto! Měl jsem připravené takové krásné otázky! "Pane prezidente, víme, že jste jako čtyřletý chlapec stavěl barikády – měl jste čas v té době také chodit do kina? Máte jako prezident a zároveň dědeček čas číst svým vnoučatům pohádky? Máte rád pohádkovou komedii Konec vodníků v Čechách, nebo vás vodnická zelená příliš irituje? Režisér Strach vám chce v pokračování pohádky Anděl Páně svěřit roli svatého Václava... měl byste chuť si zahrát ve filmu jako svůj předchůdce?" Mno, otázky by byly, odpovědi do tisku ne. Jako novinář jsem zklamal.
Nejvyšší čas to zase předat povolaným. A po krutém týdnu smeknout klobouk před všemi filmovými publicisty, kteří to dennodenně dělají. Bez červených koberců, bez reflektorů, bez popularity a mimo VIP salonky. Dokud si to člověk nevyzkouší, nezjistí, jaká je to řehole. A přitom našim filmům tak pomáhají k jejich medializaci a k jejich proslavení. Film by nebyl bez tvůrců. Ale bez novinářů, kteří o nich píší, také ne. To je třeba mít na paměti. Takže: Sedláčku, Míšková, Folle, Záhorková, Ryndo, Renči, dvě Spáčilové a mraky dalších – dík, že vás máme a že jste tu s námi!
