Tábor Zelené příšery, který vychází u příležitosti stého výročí autorova narození, přináší jeho mladické zápisky z oddílových kronik.
Ale jakým autorem byl Foglar na prahu chlapectví a dospělosti, kdy mu bylo sedmnáct až dvaadvacet let? První kniha Přístav volá mu vyšla v sedmadvaceti. Je Tábor Zelené příšery raritou pro znalce, nebo osloví i běžné čtenáře?
Skoro bych se klonila k druhé variantě, Foglarovy komentáře jsou totiž všechno, jen ne nudné. Ano, nevyzrálé, přehánějící, bolestínské, místy nuceně lehkovážné a jindy nechtěně komické, ale také živé, nabité energií a intenzivně prožívanou přítomností.
Foglar zpočátku příliš archaizuje, poetizuje a stylizuje do nadsazeného tónu, první zápisky nejsou daleko slohovým cvičením, v nichž studenti předvádějí, jak umějí přechodníky. Postupně se však učí umění zkratky.
Navzdory všemu byl už tehdy nepopiratelný Foglarův pozorovatelský a vypravěčský talent, s nímž nadšeně glosuje i nejdrobnější události a detaily. Sympatická je (sebe)ironie, která je zde kupodivu zřetelnější než v jeho nejznámějších knihách, jež místy působí příliš didakticky. Ostatně mnohé oddílové zážitky Foglar později přetavil do literárnější formy, třeba Hochů od Bobří řeky.
Foglar do oddílové kroniky neprozradil vše, zlehčoval některá zklamání, kterým dal později průchod v pamětech Život v poklusu. V tak raném věku překvapí sklony k melancholickým náladám a silné vědomí přítomnosti smrti, pomíjivosti a nezadržitelnosti času – křehkost vytouženého období mládí, ve kterém byl Foglar nejšťastnější.
A možná právě proto dokáže tak přenést atmosféru chlapecké pospolitosti a dobrodružství, bezstarostné jen zdánlivě. Skoro by si s ním čtenář posteskl: "A jak lituji při takových vzpomínkách těch, kteří na tábor nikdy nejedou a nikdy ty krásné okamžiky neprožijí!"
