Soutěžíte s Pamětí Anděla o architektuře Smíchova a Fotografem v zahradě, líčícím obnovu Sudkova ateliéru. Co mají společného?
Nejspíš mou věčnou fascinaci zhmotnělou pamětí, tím, když na prázdné ploše vznikne něco trvalého, co zůstane. Asi jsou mi bližší právě témata, která leží mimo filmové umění sama o sobě.
Cožpak na filmových festivalech nejde hlavně o filmy?
Jak kde. Třeba dokumentaristická Jihlava nebo Letní filmová škola v Uherském Hradišti hostí vesměs milovníky filmu. Naproti tomu v zahraničí, třeba právě ve Freiburgu, bývá publikum mnohem širší, zajímá se nejen o filmy, ale hlavně o jejich témata, diváci včetně dětí ze škol tam debatují s tvůrci o geneticky upravených potravinách, o kácení deštných pralesů. Pro mě je navíc zajímavé sledovat, jak rozdílně vnímají stejný námět kolegové z různých konců světa: ekologii vidí keňská režisérka z Nairobi coby problém chudoby, Němci jako třídění odpadu.
Na jihlavské dílně jste zkusila to, co vaši přátelé ze západních festivalů umějí: prodat svůj námět. Jsou sebevědomější?
Myslím, že ano. Umějí se prosazovat, formulují svou látku jako příběh, vědí, co je z hlediska producentů téma celoevropské a co jen lokální. V cizině si také uvědomíte, jak obrovský vývoj tam dokumentární žánr prodělává a jak zesílila konkurence - šanci uspět má jeden z deseti. U nás tedy západní producenti nehledají levnější zboží nebo standard, který mají doma, nýbrž originalitu, talenty, nový pohled.
Co je vám milejší: rozhodovat v porotě, nebo sama soutěžit?
Nejlepší je točit. I když se dívám na práci jiných, v duchu si říkám: Bože, dej, ať to dělám taky tak dobře. Nebo naopak - ať to nedělám takhle špatně.
Dokumentaristka Marie Šandová. |