Mnozí hosté dokonce mluvili o zázraku, neboť zdejší produkce vzniká prakticky bez účasti státu.
Slovensko žije plány, nadějí a rozpočtovým provizoriem. Pokusí se "vytáhnout" tvorbu alespoň na pět filmů ročně, ale systém se teprve rodí. "Zatím nemůžeme obchodovat s právy k filmům a nevíme, zda postačí peníze na uchování kopií," říká šéf audiovizuálního centra Peter Dubecký.
Prakticky na začátku stojí také Chorvatsko. Tamní klasik Krsto Papič dodává, že k obecným potížím transformace se přidala "ta nešťastná válka" a lidé se zmateně radí, jak to udělat, aby se filmy malého národa vyplatily. "Evropské fondy ani soukromé peníze u nás ještě nejsou, veřejnoprávní televize se rodí a soukromé stanice v rukou nových zbohatlíků kulturu neobjevily," líčí režisér.
Přesto se tam točí asi pět filmů ročně.
Jeden stojí v průměru 1,5 milionu marek: dvě třetiny dá stát a zbytek televize, jež prý k filmu žádá i miniseriál.
Polsko, kdysi filmová velmoc, přitom Chorvatsku závidí. "Máme opačný systém, 80 procent platí televize, zbytek zdroje ministerstva kultury - a podle diktátu televizí to taky vypadá," tvrdí režisér Janusz Kijowski. "Festival v Gdyni ukázal kolaps nejen umělecký: mívali jsme přes dvacet hraných děl ročně, zbylo jich dvanáct, takže do počtu se promítaly i seriály." Soukromé stanice žádají jen sitcomy a každá debata začne i končí u peoplemetrů. "Panuje fetiš sledovanosti, předloží mi ty své výkresy, kde telenovela má 30 a film 3 procenta diváků, a tak se dozvím, že naše práce nemá smysl." Kieslowského kameraman Jacek Petrycki, "za všech okolností optimista", má svůj názor, proč to za komunismu bylo snazší: "Nepřítel byl jasný, stačilo vymyslet jazyk metafor. Dnes nepřítel jasný není, a tudíž i jazyk filmu je matný." Kijowski vede studio zaměřené na první filmy. "Sice mi pár mladých filmařů přísahá, že na reklamu se nikdy nedají, ale jak dlouho vydrží? Peníze na nový debut jsem sehnal až po dvou letech: v přepočtu jen 1,4 milionu korun.
Brzy se staneme spolkem penzistů." Také v Rusku postihl nedostatek peněz hlavně mladé. "Za Tarkovského stačil k věhlasu debut, ale dnes režiséra udělá až třetí film - a kdo takový risk zaplatí? Přitom bez zdravé agresivity mládí film očividně stagnuje," tvrdí režisér Karen Šachnazarov.
Západní země berou státní pomoc filmu jako samozřejmost - a mladým tvůrcům zvláště. Itálii vévodí generační neapolská skupina, o níž kulturní atašé Angela Trezzaová říká, že vzešla hlavně z divadelníků a ve filmech ukazuje "jinou" Neapol: "Nikoli stereotypy slunce, moře a pizzy, nýbrž město ve tmě a stínu." Její portugalský kolega Luis Machado připomíná, že díky novému zákonu tamní roční produkce stoupla ze 7 na 13 děl; většinový díl platí stát. Mladí se prosazují, i když tamním králem zůstává Manoel de Oliveira. Také Řecko vyrábí zhruba 10 děl ročně přes filmové centrum za státní peníze. "Soukromé televize nerespektují zákon, ač je k podpoře filmu zavazuje," dodává režisér Dimitros Jatzouzakis. "Zato státní stanice se téměř automaticky přidá ke všem projektům, jež podpoří centrum." Izrael točí 8 až 12 filmů ročně.
Maďarsko jako by oba světy spojovalo. Vyrábí 15 až 20 filmů za pomoci státu - i když Tatiana Dimitrovová z pražského Maďarského střediska míní, že ne každý rok se urodí. Zároveň se tam nebojí amerických peněz: "Televize HBO už vstoupila do několika koprodukcí, ač jde většinou o divácké komedie." Tuzemské zastoupení HBO, odhaduje šéf programu Aleš Fabík, zkusí podobnou investici do českého filmu snad za rok či dva.
Slovensko žije plány, nadějí a rozpočtovým provizoriem. Pokusí se "vytáhnout" tvorbu alespoň na pět filmů ročně, ale systém se teprve rodí. "Zatím nemůžeme obchodovat s právy k filmům a nevíme, zda postačí peníze na uchování kopií," říká šéf audiovizuálního centra Peter Dubecký.
Prakticky na začátku stojí také Chorvatsko. Tamní klasik Krsto Papič dodává, že k obecným potížím transformace se přidala "ta nešťastná válka" a lidé se zmateně radí, jak to udělat, aby se filmy malého národa vyplatily. "Evropské fondy ani soukromé peníze u nás ještě nejsou, veřejnoprávní televize se rodí a soukromé stanice v rukou nových zbohatlíků kulturu neobjevily," líčí režisér.
Přesto se tam točí asi pět filmů ročně.
Jeden stojí v průměru 1,5 milionu marek: dvě třetiny dá stát a zbytek televize, jež prý k filmu žádá i miniseriál.
Polsko, kdysi filmová velmoc, přitom Chorvatsku závidí. "Máme opačný systém, 80 procent platí televize, zbytek zdroje ministerstva kultury - a podle diktátu televizí to taky vypadá," tvrdí režisér Janusz Kijowski. "Festival v Gdyni ukázal kolaps nejen umělecký: mívali jsme přes dvacet hraných děl ročně, zbylo jich dvanáct, takže do počtu se promítaly i seriály." Soukromé stanice žádají jen sitcomy a každá debata začne i končí u peoplemetrů. "Panuje fetiš sledovanosti, předloží mi ty své výkresy, kde telenovela má 30 a film 3 procenta diváků, a tak se dozvím, že naše práce nemá smysl." Kieslowského kameraman Jacek Petrycki, "za všech okolností optimista", má svůj názor, proč to za komunismu bylo snazší: "Nepřítel byl jasný, stačilo vymyslet jazyk metafor. Dnes nepřítel jasný není, a tudíž i jazyk filmu je matný." Kijowski vede studio zaměřené na první filmy. "Sice mi pár mladých filmařů přísahá, že na reklamu se nikdy nedají, ale jak dlouho vydrží? Peníze na nový debut jsem sehnal až po dvou letech: v přepočtu jen 1,4 milionu korun.
Brzy se staneme spolkem penzistů." Také v Rusku postihl nedostatek peněz hlavně mladé. "Za Tarkovského stačil k věhlasu debut, ale dnes režiséra udělá až třetí film - a kdo takový risk zaplatí? Přitom bez zdravé agresivity mládí film očividně stagnuje," tvrdí režisér Karen Šachnazarov.
Západní země berou státní pomoc filmu jako samozřejmost - a mladým tvůrcům zvláště. Itálii vévodí generační neapolská skupina, o níž kulturní atašé Angela Trezzaová říká, že vzešla hlavně z divadelníků a ve filmech ukazuje "jinou" Neapol: "Nikoli stereotypy slunce, moře a pizzy, nýbrž město ve tmě a stínu." Její portugalský kolega Luis Machado připomíná, že díky novému zákonu tamní roční produkce stoupla ze 7 na 13 děl; většinový díl platí stát. Mladí se prosazují, i když tamním králem zůstává Manoel de Oliveira. Také Řecko vyrábí zhruba 10 děl ročně přes filmové centrum za státní peníze. "Soukromé televize nerespektují zákon, ač je k podpoře filmu zavazuje," dodává režisér Dimitros Jatzouzakis. "Zato státní stanice se téměř automaticky přidá ke všem projektům, jež podpoří centrum." Izrael točí 8 až 12 filmů ročně.
Maďarsko jako by oba světy spojovalo. Vyrábí 15 až 20 filmů za pomoci státu - i když Tatiana Dimitrovová z pražského Maďarského střediska míní, že ne každý rok se urodí. Zároveň se tam nebojí amerických peněz: "Televize HBO už vstoupila do několika koprodukcí, ač jde většinou o divácké komedie." Tuzemské zastoupení HBO, odhaduje šéf programu Aleš Fabík, zkusí podobnou investici do českého filmu snad za rok či dva.
