Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zaoralová: Odejít se ještě nechystám

  11:48aktualizováno  11:48
Eva Zaoralová, překladatelka, filmová novinářka a programová ředitelka MFF v Karlových Varech, usedla ve středu v 11 hodin k počítači a on-line odpovídala na dotazy čtenářů. "Pravděpodobně po mně převezme funkci moje spolupracovnice, s níž pracuji nejdéle a jíž si velmi vážím, Julietta Zacharová. Nicméně se ještě odejít nechystám," odpověděla na dotaz, kdo by ji mohl v budoucnu případně nahradit.

On-line rozhovor s Evou Zaoralovou najdete ZDE.

A jaký je podle ní pan Bartoška ředitelský kolega? "Vynikající. Do filmů mi vůbec nemluví a já jemu nemluvím do sponzorů," uvedla maminka festivalu. O letošních snímcích řekla, že kdyby mohla mít v soutěži film Pedra Almodovara Hable con ella, byla by velmi šťastná. "Stejně tak bych uvítala v soutěži film Aki Kaurismakiho Muž bez minulosti, ale i v naší soutěži jsou filmy, které mi připadají hodné pozoru, například pro mne je to německý film Nikde v Africe," vyjádřila se.

K letošní festivalové znělce má Zaoralová trošku rozporuplný vztah, už před festivalem prý upozorňovala, že se k ladění některých filmů nehodí. "Ale zatím jsem na ni slyšela jen samou chválu," uvedla a dodala, že asi nejvíce se jí líbila znělka Jana Svěráka s kočkou. "Nejspíš proto, že mám ráda kočky a sama jsem jich vlastnila. Teď mám jenom jednu. Ale také se mi líbila první znělka z roku 1995, kterou točil Jaroslav Brabec."


R O Z H O V O R   S   E V O U   Z A O R A L O V O U
Eva Zaoralová, překladatelka, filmová novinářka a programová ředitelka mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, se umí rozdvojit. Do telefonu mluví s hosty přehlídky střídavě několika jazyky a přitom si opakuje, že musí cestou do televize koupit květiny pro vnukovu učitelku. Známá šéfka je i babičkou.

Eva Zaoralová si připadá někdy moc emancipovaná. "Ve svých manželstvích jsem hrála roli muže často. Nemyslím teď to první, krátké a spíše nanečisto - mimochodem můj první manžel a jeho třetí žena, oba inženýři chemie, dodnes patří k mým přátelům. Ale oba mí další partneři, Ivo Hepner a Zdenek Zaoral - ač ve světě filmu výrazné osobnosti - naopak v soukromí ponechávali mužskou roli na mně; včetně bdění nad rozpočtem.

Dělalo vám to dobře?
Patřím ke generaci žen, které žijí v určitém rozporu. Odchovány pohádkami jsme doufaly v ideálního muže, oporu a ochránce, k němuž budeme vzhlížet. Ale na druhé straně jsme byly tak činorodé a energické, že bychom takového člověka vedle sebe asi nesnesly. Tudíž jsme si vybíraly vesměs muže, kteří nechávají věcem volný průběh. Byli to skvělí společníci, optimální průvodci na cestách - ale dokud se nic nedělo. Běda, jakmile nastaly starosti...

Díky romanistice, kterou jste vystudovala, filmové kritice a cestám po festivalech jste projela kus světa. Pořád vás to baví?
S nadsázkou říkávám, že někdy sama sobě závidím, kolik různých zemí, lidí a prostředí jsem poznala. Vedu vlastně ideální život, živí mě to, co mě baví. Ale k filmu jsem se nedostala hned, po fakultě jsem začínala v zahraničním výboru tehdejšího svazu žen, což prozaicky znamenalo dělat funkcionářkám tlumočnici. To byla škola života: nosila jsem jim kufry, provázela po nákupech manželky návštěv z třetího světa, které beztak chtěly jen do Tuzexu, a tiše žasla. Stalo se, že jsme přijely do Švýcarska, dotyčná soudružka zahlédla první nápis na budově a povídá: To je zajímavé, ta švýcarština je docela podobná němčině, že?! Asi nejhorší chvilky nastaly, když v rámci tehdejší družby s africkými zeměmi přijela delegace tamních žen tuším do Pardubic a hostitelky mě žádaly: Soudružko, přelož jim, že nám vůbec nevadí, že jsou černé. Řekni jim, že kdybychom my byly na sluníčku tak dlouho jako ony, taky bychom černaly. - To přece nemůžu říci, zděsila jsem se, ale funkcionářky naléhaly: Jen jim to pověz!

Filmová kritička, novinářka a překladatelka Eva Zaoralová spojila svůj života zejména s časopisem Film a doba, ve kterém působila také jako šéfredaktorka. Uměleckou ředitelkou MFF Karlovy Vary se stala v roce 1995. Vedle zásadního zkvalitnění programové nabídky se jí během poměrně krátké doby podařilo mimo jiné to, že je programové oddělení zahlceno stovkami žádostí o zařazení filmu do programu MFF KV, což byla ještě před několika lety nemyslitelná věc.

Přeložila jste to?
Samozřejmě že ne. Dnes to zní jako legrace, ale ono bylo spíš k pláči. Na Západ tenkrát směly jen soudružky opravdu kované, a když pak o tom přednášely našim ženám, padaly z nich  neskutečné věci. Jedna třeba líčila: Představte si, soudružky, v Rakousku je taková bída, že tam matka koupí dětem jen dva pomeranče, a ne celé kilo jako u nás. Přitom každý věděl, že ta ubohá rakouská matka klidně koupí čerstvé pomeranče den co den, kdežto u nás se objeví jednou za uherský rok.

Jak jste se do stala do světa filmu?
Můj život řídily náhody. Za studií jsem se od spolužačky dověděla, že si můžeme přivydělat ve filmovém komparzu. Tam jsem poznala asistenty a studenty filmu, začala jsem chodit na FAMU na projekce. A protože vedle francouzštiny mě zajímala italština, kterou jsem ovšem musela dělat soukromě, neboť studovat dva západní jazyky se tehdy na filozofické fakultě nepovolovalo, začala jsem překládat pro časopis Film a doba texty Umberta Eca, Piera Paola Pasoliniho. Postupně jsem psala glosy z festivalů, třeba z Bergama, kam tehdy zvali naše režiséry Jireše, Němce, Chytilovou, až mi v redakci nabídli místo. A přijely tanky. 21. srpna 1968 jsem byla v Itálii na jazykovém kurzu, přiběhla za mnou jedna Němka: Obsadili vás Rusové! Já naivně namítla: Nesmysl, to by si nedovolili. Pak přijel manžel Ivo Hepner i s naší dcerkou Klaudií a rozhodovali jsme se, jestli zůstaneme v emigraci, nebo se vrátíme.

Proč jste nezůstali na Západě?
To byla těžká volba. Já bych se mohla uplatnit právě tam, muže to táhlo spíše do Svobodné Evropy. Ale hlavně jsem se bála, coby jediná dcera, jak by za to potrestali mé rodiče. Navíc si uvědomte, že tenkrát málokdo tušil, jak to dopadne, ještě do roku 1970 se dalo točit i psát dost otevřeně. V roce 1969 jsem dokonce poprvé jela na festival do Cannes, kde byla početná česká skupina, mimo jiné Jan Němec a Milan Kundera. A ti na ruské recepci, kde hrály balalajky a tančil se kozáček, začali natruc zpívat Horst Wessel Lied.

Vzpomínala jste na své účinkování ve filmovém komparzu - vy jste opravdu byla nejdřív herečkou, a teprve pak kritičkou?
(smích) Jistě! Hrála jsem epizody ve filmech Byl jednou jeden král, Botostroj, Kavárna na hlavní třídě. Ale vážně jsem nikdy o profesi herečky nepřemýšlela, necítím se být umělkyní, i když mám jisté umělecké sklony. Původně jsem chtěla studovat výtvarnou školu, jenže v posudku mě nazvali buržoazní holkou, která nezdraví. Začala jsem tedy na architektuře, ovšem jako absolventka klasického gymnázia ušetřená deskriptivy jsem tam trpěla. Takže pokus o francouzštinu s češtinou, který vyšel, byl pro mě vysvobozením a zájem o italštinu jsem zdědila po svém dědečkovi, architektovi a malíři, který do předválečné Itálie jezdíval celé roky.

Herečkou jste se nestala - a co režisérkou? Nelákalo vás točit?
Opravdu ne. Necítím se být filmovým kritikem proto, že bych byla neúspěšným režisérem. Mám úctu a obdiv ke všem, kdo se postaví za kameru, ale samozřejmě vidím, že někteří by se tam stavět radši neměli. Chce-li kritik někoho takzvaně odstřelit, je dobré, když má argumenty, pak může být tvrdý.

Nedávno jste dostala francouzský řád Rytíř umění a písemnictví. Jak se k vám nyní chová vaše okolí - uctívají vás jako rytířku?
(smích) Ledaže by čekali rytířské chování ode mě. Volali z časopisů, kde chtěli fotku, a z publikace Kdo je kdo, jak se to vyznamenání přesně jmenuje. Ale třeba na mé vnuky to neudělalo dojem. Berou jako samozřejmost, že jsem věčně v prachu a že nemám babičkovské manýry. Jedenáctiletého Tobiáše nanejvýš zajímá, co vím o Hvězdných válkách, jenže v tom zasvěcuje spíš on mě. A jeho nejnovější přání zní, jestli by se prý mohli Jiří Bartoška nebo Marek Eben - nikoli já! - vyfotit na festivalu se Seanem Connerym a obrázek mu dát.

Jako ředitelka programu karlovarského festivalu stojíte celý rok v čele týmu. Je pro vás přirozené velet jiným?
Rozhodně jsem k tomu nikdy netíhla. Několikrát v minulosti jsem se ocitla v situaci, kdy jsem svého nadřízeného zastupovala, byla jsem šéfem de facto, ovšem nikoli de iure - to jsem ani nemohla, musela bych být ve straně. A dnes? Doufám, že dokážu naslouchat názorům svého týmu, vesměs mladým lidem. Dám na vztah a na souhru, snad nejsem typ kategorického šéfa, věřím v přirozenou autoritu. I proto dobře vycházíme s prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou, v tom jsme si podobní. Není ani jeho, ani mou ctižádostí být šéfem, který jen sedí za stolem, rozděluje práci a kontroluje úkoly. Nás prostě baví být sami činorodí.

Jak vnímáte názory, že rodinu i práci žena stihnout nemůže?
Naše generace toužila po emancipaci, ale zároveň žila v pocitu, že musí zvládnout i domácnost, jinak se cítila provinile. Takže okna na Velikonoce jsem sice vždy neumyla, ale dělala jsem si proto výčitky. Dnes vidím, že už se to tak vážně nebere. Já nesnáším špinavé nádobí v dřezu, ale pro nové pokolení žen nádobí počká, dokud ho není dost do myčky.

Pro některé zaměstnané ženy znamenají domácí práce relaxaci...
Ano, to se mi stává. Když se v práci přistihnu, že usínám za počítačem, jdu umýt hrnky po ostatních. Ale beru to jen jako změnu činnosti, která pomáhá proti únavě.

Existuje-li něco jako poznání či zmoudření, k čemu jste dospěla?
Stále častěji zjišťuji, kolik zdánlivě důležitých, neřešitelných věcí je vlastně vcelku podružných. A čím jsem starší, tím víc si uvědomuji cenu tolerance ve vztazích partnerských i pracovních, snahy porozumět i pravdě toho druhého.

ZAORALOVÁ A HERECTVÍ: 

Hrála jsem epizodní role v několika českých filmech.

ZAORALOVÁ A MUŽI:
Kdysi jsem věřila v ideálního muže, ale vlastně bych ho vedle sebe ani nesnesla.
ZAORALOVÁ A EMANCIPACE:

Toužila jsem po emancipaci, ale zároveň žila v pocitu, že musím zvládnout domácnost.


JUBILEUM. Za deset let spolupráce Evy Zaoralové a Jiřího Bartošky se festival stal událostí, ale oni sami se změnili jen málo. Začali si tykat a Bartoška si střídavě nechává narůst vousy.

Eva Zaoralová před festivalovým plakátem

Programová ředitelka Eva Zaoralová.

Prezident festivalu Jiří Bartoška a programová ředitelka Eva Zaoralová si na party pochutnávali na pečeném vepřovém koleni.

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Hrdinové filmu Pěkně blbě
RECENZE: Klid, nenávidíme teroristy. Komedie Pěkně blbě umí smích vyostřit

Americká romantická komedie Pěkně blbě zahajovala karlovarský filmový festival a po jeho sobotním závěru vstupuje do kin. Nejen festival mile osvěžila.  celý článek

Jeremy Renner si ze závěrečného večera odnesl hned dvě ceny (8. července 2017).
OBRAZEM: Vary skončily. Projděte si nejlepší momenty letošního festivalu

Dvaapadesátý ročník MFF Karlovy Vary je od sobotního večera minulostí. V našich fotografiích si můžete znovu projít jeho nejhezčí a nejdůležitější momenty od...  celý článek

Na kolonádě se na akci pořádané Innogy podepisovali filmoví tvůrci fanouškům,...
OBRAZEM: Thermal obsadil jeden z Avengers, ve Varech řeší smrt indiánky

Karlovarský festival uzavírá předposlední den. Vše se pomalu chýlí k sobotnímu vyhlášení, ale v lázeňském městě se stále něco děje. Návštěvníci třeba měli na...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.