Deset dní před prvním natáčením odvezli Vláčila do nemocnice, odkud se už nevrátil.
"Celý rok prakticky putoval po nemocnicích kvůli různým věcem, po srdeční příhodě se ale už neprobral k vědomí. Všechno naše povídání tak zůstalo jen na zvukových záznamech, až osudově se naplnila slova 'intimní setkání', jak jsme tenhle film s kameramanem Jaromírem Kačerem ještě v přípravách označovali," říká Hejtmánek. Přesto ničeho nelituje: jak říká, hlavně že žák mohl být se svým Mistrem. "Pro mne zůstane cenné už to setkání." Hned v úvodu vůbec prvního z řady rozhovorů se prý Vláčil zeptal - Nepotřebujete nějaké peníze?
Hejtmánek, jenž FAMU po sedmi letech opustil a téměř nepracoval, neboť nenacházel smysl filmu, objevil znovu motivaci právě v projektu o Františku Vláčilovi. Nechtěl však nějak "tlačit", pohánět okolnosti, natož bez smlouvy v kapse. "Věřím v přirozený běh věcí a jejich sled. Jistě, měl jsem pocit bezmoci - ale byl jsem s ním. Někde jinde se něco řešilo, proč se tím trápit? To jsem snad měl dvacetkrát opakovat a donekonečna posílat faxy, že čas netiká, ale pádí!? Já to vím."
Hejtmánek s Kačerem plánovali, že archivních ukázek z Vláčilových filmů využijí jen minimálně. "Chtěli jsme putovat jeho pamětí, světem, který nikomu neotevřel." Postupně se prý setkání s legendou přibližovala tomu, jak si je Hejtmánek představoval "od stolu", i když se Vláčil občas bránil. "On totiž dobře věděl, co je to film, a tak se choval trochu lišácky; moc dobře to věděl."
Jaký byl Vláčil na sklonku života? Osamělý, zvláště po smrti manželky, za níž ho ještě vozili do nemocnice. "On sice neměl rád oficiality, radši se stýkal s lidmi, kteří mu mohli sdělit něco zajímavého a vytrhovali ho ze života důchodce. Ale stejně mě trochu překvapilo, že se mu ozvali tak dva tři přátelé za měsíc."
Nicméně úvahám na téma, co všechno zůstala filmařská veřejnost Františku Vláčilovi dlužna, se Hejtmánek brání. "Já přece nemám žádné právo soudit, to si musí probrat každý sám se sebou. A je pozdě, pochopte, hlavně je už pozdě," říká žák, který byl se svým Mistrem.
"Celý rok prakticky putoval po nemocnicích kvůli různým věcem, po srdeční příhodě se ale už neprobral k vědomí. Všechno naše povídání tak zůstalo jen na zvukových záznamech, až osudově se naplnila slova 'intimní setkání', jak jsme tenhle film s kameramanem Jaromírem Kačerem ještě v přípravách označovali," říká Hejtmánek. Přesto ničeho nelituje: jak říká, hlavně že žák mohl být se svým Mistrem. "Pro mne zůstane cenné už to setkání." Hned v úvodu vůbec prvního z řady rozhovorů se prý Vláčil zeptal - Nepotřebujete nějaké peníze?
Hejtmánek, jenž FAMU po sedmi letech opustil a téměř nepracoval, neboť nenacházel smysl filmu, objevil znovu motivaci právě v projektu o Františku Vláčilovi. Nechtěl však nějak "tlačit", pohánět okolnosti, natož bez smlouvy v kapse. "Věřím v přirozený běh věcí a jejich sled. Jistě, měl jsem pocit bezmoci - ale byl jsem s ním. Někde jinde se něco řešilo, proč se tím trápit? To jsem snad měl dvacetkrát opakovat a donekonečna posílat faxy, že čas netiká, ale pádí!? Já to vím."
Hejtmánek s Kačerem plánovali, že archivních ukázek z Vláčilových filmů využijí jen minimálně. "Chtěli jsme putovat jeho pamětí, světem, který nikomu neotevřel." Postupně se prý setkání s legendou přibližovala tomu, jak si je Hejtmánek představoval "od stolu", i když se Vláčil občas bránil. "On totiž dobře věděl, co je to film, a tak se choval trochu lišácky; moc dobře to věděl."
Jaký byl Vláčil na sklonku života? Osamělý, zvláště po smrti manželky, za níž ho ještě vozili do nemocnice. "On sice neměl rád oficiality, radši se stýkal s lidmi, kteří mu mohli sdělit něco zajímavého a vytrhovali ho ze života důchodce. Ale stejně mě trochu překvapilo, že se mu ozvali tak dva tři přátelé za měsíc."
Nicméně úvahám na téma, co všechno zůstala filmařská veřejnost Františku Vláčilovi dlužna, se Hejtmánek brání. "Já přece nemám žádné právo soudit, to si musí probrat každý sám se sebou. A je pozdě, pochopte, hlavně je už pozdě," říká žák, který byl se svým Mistrem.
