"Do penze chodí úředníci. Picasso také neodešel do důchodu," odpovídá herec a umělecký šéf Teatro di Roma na otázku, proč se stále aktivně věnuje divadlu.
Císař Hadrian je pro režiséra Maurizia Scaparra náš současník. Čím zaujal vás?
Sama postava mě nezajímala tolik jako fakt, že Yourcenarová byla Hadrianem tak fascinována, že se jím zabývala celý život. Nakonec jsem došel k závěru, že v jejím románu je řada autobiografických prvků. Textem jsem se zabýval tolik, že k němu mám vztah spíše jako spisovatel než jako herec. Nicméně obvykle když ztvárníte nějakou postavu, zatáhnete za ní roletu. U Hadriana a Hamleta se mi to nestalo. S nimi nemám uzavřený dialog. Jedním z Hadrianových životních témat je krása, což je také moje téma.
Poprvé jste tuto postavu hrál již před patnácti lety. Jak se proměňuje?
Je stále radikálnější a přesahuje herectví. Nesedí mi středoevropské pojetí divadelní práce, které pojímá herce jako kolečko v soukolí. Mnoho herců se drobí, jak se stále převtělují. Já to tak nedělám: naopak vstřebám vše, co nastuduji, a potom vyprávím jako spisovatel ústy postavy to, co si myslím.
Píšete také hry. Máte nějaké téma, které vás provází?
Zní asi příliš jednoduše, ale je to právě krása. Kdybych stejně jako Hadrian měl říct, které slovo si chci uchovat až do konce svých dní, byla by to krása. Vystudoval jsem architekturu a pocházím z Florencie, takže mě krása provází celý život.
S herectvím jste začínal u Viscontiho. Co jste se od něj dozvěděl?
Prakticky nic. Jestli na mě měl někdo vliv, pak režisér amatérského divadla na mém gymnáziu. To byl génius. Popravdě jsem však s divadlem začal kvůli jedné krásné dívce, kterou jsem potkal v autobuse. V mém životě to tak bylo vždy. Vždycky to byla nějaká žena, která mě inspirovala nebo nasměrovala. Já sám nemám v šuplíku žádné sny. Tam mám, řečeno s Kantem, jen spodky.
