Těžko říct, jestli vytrvalý kritik Milana Knížáka, malíř a sochař Petr Pavlík, vystavuje v Národní galerii v této době náhodou. Jisté však je, že je to výstava povedená, byť vlastně velmi konzervativní.
Pavlík začínal v sedmdesátých letech u velkého třesku. Už na jeho raných malbách najdeme neživou přírodu, kameny, vesmírné horniny, tedy prapočátek všeho.
Postupně se však objevují živí tvorové – jednak poutnice, symbol autorovy matky i jeho samého, jakýsi kladný princip postavený na zvědavosti, vytrvalosti a životě, na straně druhé takzvaní vohnouti.
Tedy bezpáteřní tvorové symbolizující manipulaci a pokřivenost. Jedni i druzí bloudí v labyrintech, hledají cestu ven i vlastní kout, který by v bludišti mohli domestikovat. Poutnice je přitom prý i sestrou ženy, která se objevuje na obrazech Jana Zrzavého.
Vlastní časoprostor
Pavlík se však věnuje i sochařství, před dvaceti lety hledal tvar pro ideální sochu, něco, co by bylo ve vztahu k hmotě absolutní a dokonalé. Po mnoha letech se k původní soše vrátil a konceptuálním přístupem z ní učinil Kosmogenní kuboid – nasnímal ji ze sta možný pohledů. Je to tedy pořád tatáž plastika, pokaždé viděná v jiném časoprostoru. Podobný přístup ostatně zvolil i v případě svého "otočného" obrazu. Po sešlápnutí pedálu se jedno z děl na výstavě otočí vždy o devadesát stupňů a divák tak může hledat pohled, který jemu samému nejvíce vyhovuje.
Petr Pavlík zjistil v polovině devadesátých let, že vše, co chtěl a uměl, malbou už řekl. Proto přestal malovat. Málokterý umělec, který cítí, že se vyčerpal a nemá už co říci, tohle dokáže udělat. On v té době stvořil své alter ego, dvojče Pavla Petříka, kterého nechal psát eseje, referáty, seminární příspěvky a slovní hříčky.
Pozurážel tehdy šéfa Národní galerie Milana Knížáka, manžele Ševčíkovy, střední i mladší generaci umělců. Obsahem jeho literárních příspěvků byla mystifikačním přístupem vedená vtipná, ale tvrdá kritika, která vycházela novinově a později byla vydaná i jako kniha s názvem Umění a život v Čechách aneb umění žít v Čechách.
Na cestě labyrintem
Zhruba před rokem se Pavlík začal vracet kmalbě, dotvořil řadu obrazů, které i patnáct let stály netknuté v ateliéru. Jeho poutnice i vohnouti znovu vyrazili na cestu labyrintem. Dál hledají kořeny, původní praprincipy a rituály, bloudí v krajině po velkém třesku. Vrátily se i menší plastiky, jež umístěné ve vitrínách působí jako archeologické nálezy, které umělec jen vyhrabal, ale nestvořil. Jako by je měla na svědomí některá z poutnic, jako by je podstrčil některý z vohnoutů. Při bližším zkoumání však člověk zjistí, že jsou to pozůstatky právě těchto postav a jejich existence.
Petr Pavlík je malíř a sochař, o němž se na školách příliš neučí, stojí podivínsky stranou, glosuje, také hojně přednáší. Neupíná se k novým technologiím a neposouvá hranice kupředu, jen zkoumá, odkud se to všechno bere a co je to za princip, který prostřednictvím lidímaluje a tvoří.
Výstava ve Veletržním paláci je kvalitní retrospektivou tvorby muže, který posledních deset let nemaloval. Citelně tu však chybí důraz na jeho literární činnost, ať už ji hodnotíme jakkoli – to by však Národní galerie musela vystavit panely s textem, který by tepal její vedení.
Pavlíkovo dílo je tady bohužel neúplné – výstavní instituce klade důraz na jeho výtvarnou činnost, ale literární tvorbamá totožný obsah, jen jinou formu. Namísto štětce prostě jen držel autor v ruce pero.
Petr Pavlík: Poutnice v labyrintu
Praha, Veletržní palác Národní galerie, k výstavě vyšel v nakladatelství Gallery obsáhlý katalog
Hodnocení MF DNES: 70 %
