Za tradičního průvodce Míšu Leichta zaskočil Milan Benedikt Karpíšek.
Pořadatelům z plzeňského Kulturního střediska Esprit se dařilo. Kolo mělo jednu zvláštnost. Konkurs Zahrady se konal společně s předkolem Trampské Porty, a tak zatímco představitelé České tábornické unie vybírali kapely k postupu do Ústí nad Labem, dramaturgové Zahrady se ohlíželi po sestavách které by mohly hvězdit na festivalech Folk & Country.
Někdejší skupina Bluegrass Collection se změnila na Collection a nezůstalo jen u změny názvu. Kapela už nehraje bluegrass, ale obohatila svůj posaz například o conga a výsledkem byl bohatý a rozmanitý sound.
Carabina je naopak příkladem pohodového bluegrássku, který se nesnaží o nějakou stylovou urputnost a snaží se vycházet vstříc i neortodoxním posluchačům. Skupina Tak nic z Jáchymova v rozporu se svým názvem předvedla zajímavý a odpíchnutý folk s poměrně slušným vokálním projevem.
Ještě víc se se svým jménem rozešla mladá a početná sestava Marná snaha. Její zvuk jako by připomínal muzikály, vše je vymyšleně proaranžované a sbory znějí velmi přesvědčivě, což se nedá říct o některých sólových partech.
Zajímavým a vyhraněným projektem, zcela se odlišujícím od všeho co v Plzni znělo, je Ma-ma-ma-mandolin Quartet. V jeho čele stojí jeden z nestorů plzeňské hudební scény Petr Vrobel a z Moravy si sem odskočil Milan Krajíček (Trní, K+K Band, Šoulet), jediný z účastníků přehlídky již ověnčený Krtečkem.
Žánrová i repertoárová šíře obrovská, vše zaranžováno pro mandolíny snad všech myslitelných druhů. Dokonalé, ale spíše muzika do klubu než na obrovská pódia. Dnešní torzo kapely Ponožky Framáše Sužíka v roli hostů osvěžilo koncert svým jemným hudebním i textovým humorem (i tahle sestava kdysi utrhla Krtečka).
A na závěr ti nejzajímavější. Blue Gate zúžila svoji sestavu na čtyři členy, sebou si přinesla ještě teplé CD s názvem Demo 2002 a navzdory nemocem v kapele prokázala že je – když si odmyslíme Cop – momentálně asi nevýraznější plzeňskou bluegrassovou formací.
Propojení folku, rocku a jazzu přinesla skupina Bory. Nástrojové mistrovství (hlavně bicí a trubky), civilní ale mimořádný projev zpěvačky, vše podřízeno celku, který posluchače strhne i pohladí.
Plzeňskou skupinu Neboysa jsem viděl poprvé na podzim, když vyhrála finále průběžné soutěže Plzeňská lokálka a jako cenu dostala natočení CD ve vydavatelství AVIK. Deska je velmi zdařilá, ale tady na jevišti mi připadali ještě mnohem přesvědčivější. Kombinování folklóru folkrocku je teď v módě, ale jejich osobitá a strhující syntéza těchto ingrediencí nepřipomíná nic z toho, co jsme dosud v našich zeměpisných šířkách slyšeli.
