Literární kritik Guardianu John Self je ve svých soudech silně radikální a s jeho názory nemusíme souhlasit, za pozornost však stojí. Například: jak je možné, že Joseph Heller je synonymem pro Hlavu XXII a Gustav Flaubert pro Paní Bovaryovou, když oba napsali mnohem lepší díla? "Čím to je, že kniha, která spisovatele proslavila, bývá zřídkakdy jejich nejlepší knihou?" ptá se Self. Hellerovým mistrovským dílem je podle něj kniha Něco se stalo. "Hlava XXII je příliš uondaná a sto stránek by mohl dobrý redaktor klidně vyškrtat," tvrdí Self. U Flauberta si zase mnohem víc než románu o paní Bovaryové cení Citové výchovy.
Joseph Heller: Hlava XXII (obálka Oldřicha Kulhánka)
Joseph Heller: Hlava XXII (obálka Karla Jerieho)
Joseph Heller: Hlava XXII (obálka Jiřího Anderleho)
Podobně dopadají i současní autoři. "Jak to, že Jeanette Wintersonová je slavná kvůli své prvotině Na světě nejsou jen pomeranče, když napsala mnohem povedenější román Jak naštěpit třešeň?" zlobí se Self. A také Vášeň, dodejme, ta je určitě také lepší než Pomeranče. Když prý John Self v knihkupectví potká někoho, kdo si chce koupit knihu Kurta Vonneguta a sahá po jeho nejslavnější knize Jatka číslo 5, začne mu to rozmlouvat. "Kupte si raději Kolíbku, ta je mnohem lepší," chce se mu prý křičet.
Co si přečíst místo bestsellerůMichal Viewegh Jáchym Topol Miloš Urban Petra Hůlová Irena Dousková |
U Salmana Rushdieho zase doporučuje místo Dětí půlnoci titul Hárún a moře příběhů, i když právě Dětmi půlnoci se Rushdie proslavil a získal za ně i mnoho ocenění včetně prestižní Bookerovy ceny.
To platí i o Mandolíně kapitána Corelliho od Louise de Bernièrese. I když za ni autor dostal cenu Commonwealthu a stala se jednou z nejprodávanějších knih v anglicky mluvících zemích, považuje Self za mnohem propracovanější Bernièresovu latinskoamerickou trilogii, kterou napsal před Mandolínou, hlavně její druhou část Seňor Vivo a drogový baron. U Kafky bychom si prý zase měli mnohem víc vážit jeho povídek než Procesu nebo Proměny.
Zahoďte Garpa
Na milost Self nebere ani další slavné autory. Toma Robbinse všichni znají jako autora úspěšně zfilmovaného románu I na kovbojky občas padne smutek, ale mnohem lepší je Parfém bláznivého tance nebo útlá Vila Incognito. John Irving je zase slavný kvůli románu Svět podle Garpa, ale co taková Pravidla moštárny nebo Modlitba za Owena Meanyho!
Podobnou inventuru bychom mohli udělat i u českých autorů. Kteří z nich jsou slavní kvůli knize, jež není jejich špičkovým dílem? Klidně už nejprodávanější současný spisovatel Michal Viewegh. Proslul díky Báječným létům pod psa, všichni ho znají jako autora Účastníků zájezdu nebo Románu pro ženy, přitom nejlepší z jeho knih je útlá novela Andělé všedního dne, kterou napsal před čtyřmi lety po smrti svého otce. Je osobnější, tíživější, nejdůvěryhodnější z Vieweghových knih.
Irenu Obermannovou zase kdekdo zná jako autorku Deníku šílené manželky a posléze Deníku šílené milenky, ale nejlepší a zároveň nejoriginálnější je její Příručka pro neposlušné ženy. Teprve tady autorka nachází odpovědi na otázky, které předchozími knihami položila, a z obyčejných, i když velmi osobních příběhů doluje přesah, nejen příklad.
Pokud říkáme, že autor napsal i lepší knihy než ty, které ho proslavily, neznamená to, že bestsellery nemá čtenář kupovat. Jen je dobré se nesoustředit jenom na ně.
