Hana Zagorová s manželem Štefanem Margitou

Hana Zagorová s manželem Štefanem Margitou | foto: KORZO

Zagorová: Fanoušci mi pořád píšou denně

  • 8
Oslavila šedesátiny, ale na důchod Hana Zagorová nepomýšlí. Naopak přiznává, že je workoholik, kterému dělá problémy i delší dovolená.

Kromě výroční kolekce jejích písní vychází Haně Zagorové v těchto dnech i její první sbírka poezie, nazvaná Milostně.

„Ty básně nejsou o mně, jsou o životě, o lidských pocitech obecně. Těšilo mě to, ale možná to má smysl jen pro mne. Možná jsou ty básničky úplně pitomý, ale kdo bude chtít, tak si v nich najde to hezký. Kdo chtít nebude, ať to klidně zkritizuje, to je mi jedno,“ tvrdí.

* Ke svým šedesátinám vydáváte výběr hitů. Proč jste se rozhodla vydat rovnou čtyři CD?

Protože neznám projekt, kde by jich bylo pět. Myslím, že čtyři jsou maximum. I když musím říct, že bychom měli materiál i na víc, protože jsem za svou kariéru nazpívala přes sedm set padesát písniček. Ale měla jsem radost, že tam jsou nahrávky, které ještě nikdy nikde nevyšly.

* Víte, která z těch třiaosmdesáti písní na albu je nejstarší?

To bychom se museli podívat, ale budou to skladby někdy z roku 1964 nebo 1965.

* V té době vám nebylo ani dvacet. Když jste ty skladby poslouchala, měla jste tendenci bilancovat?

Ne. Jsem typ, který nebilancuje ani moc nevzpomíná. Až vám bude tolik co mně, zjistíte, že mozek je tak úžasný, že vám vytěsní i desetiletí.

* Celá desetiletí?

Tak to zase ne, to jsem přehnala. Ale několik let. Zůstanou jen hezké vzpomínky, ty špatné časem zmizí.

* Když se nevracíte, jak to máte s budoucností? Plánujete něco?

Jistě, všechno možné. Co mi cvrkne o nos, budu dělat. Ráda bych třeba natočila šansonovou desku.

* Už na šansonech pracujete?

Začala jsem, ale asi ještě nebyla ta pravá doba. Na to já hrozně věřím. Ty písničky se scházely, ale nebyly podle mých představ, takže jsem práci odsunula. Věřím, že když vám všechno do sebe zapadá, má to svoji vlastní logiku a žije vlastním životem. A tohle tak nebylo, vypadalo to naopak spíš jako překážková dráha. Třeba za měsíc, až se k písničkám vrátím, bude všechno jinak.

* Posloucháte vlastní písničky?

Ne, nejsem takový samožer.

* A máte svoje desky doma alespoň ve skříni?

Mám. A kdyby mi náhodou nějaká chyběla, tak mám úžasný fanklub, který mi udělal velikou knihu. Tam najdu všechno. Kdy a s kým jsem co natočila, je tam oddělení mých vlastních textů, zahraničních textů, scénářů, které jsem napsala, všech televizních pořadů, v nichž jsem se objevila. Ta kniha je tlustá asi dva a půl centimetru. A musela to být opravdu hrozná dřina.

* Budete v rámci oslav šedesátin pořádat i nějaký velký koncert?

Určitě vystoupím v Lucerně, ale až před Vánocemi, čtyři dny před Štědrým dnem. Mám koncerty ráda, a soudě podle ohlasu fanoušků, tak se na Lucernu každoročně těší i fanoušci, protože lístky se většinou vyprodají za tři dny. To mě moc těší.

* Píšou vám stále fanoušci každý den dopisy?

Ano, píšou denně. Někdy přijde jeden za den, jindy jich je více, ale už to není jako dřív, kdy jich chodily každý den koše. Ale když někam odjedu, nakupí se mi taková malá hromádka.

* Kdy jich chodilo nejvíc?

Byly dvě vlny. Když jsem se dostávala do povědomí publika, a pak v období, kdy jsem vyhrávala Zlaté slavíky.

* Máte jich hned devět.

Ano, a zlatých! A k tomu i nějaké stříbrné a broznové.

* Odepisujete fanouškům?

Díky fanklubu to docela stíhám, i když to někdy trvá. Mám tam kamarády, kteří se postarají o první selekci, protože mezi těmi dopisy je samozřejmě spousta žádostí o peníze. To se teď u nás nějak rozmohlo. Třeba píšou, že by si chtěli postavit dům, aby taky mohli žít jako lidi. Fanklub na to odepsal, že já žiji v bytě. Nebo že by chtěli jako malé přispění do rozpočtu 250 tisíc.

* Když jsme u toho psaní, k šedesátinám vydáváte také svoji první sbírku poezie. Jak dlouho už píšete?

Mám pocit, že odjakživa. První báseň jsem napsala už na konci druhé obecné třídy. Pamatuji si, že byl u nás doma nějaký večírek a já pořád chodila kolem zrcadla a něco si mumlala. Už to je příšerné, tam se začínal probouzet exhibicionismus. Maminka říkala: Tak si sedni a napiš to. To ovšem netušila, že to skutečně udělám a co napíšu. Pak mě před příbuznými vyzvala, abych to přečetla - a byla dost překvapená. Ta báseň totiž byla o oběšenci. Zkazila jsem náladu celé společnosti, ale alespoň si měli o čem povídat.

* Od té doby píšete básně pořád?

Ne, v páté třídě jsem toho zase nechala. Moje učitelka mě totiž donutila každý týden přečíst před celou třídou nějakou svou novou báseň, což byl definitivní konec. Vrátila jsem se k psaní až v době, kdy jsem potřebovala napsat svůj první text k písni.

* Píšete i teď?

Ne, poslední báseň jsem dokončila někdy před dvěma měsíci a pak jsem si užívala největší dovolenou ve svém životě. Dali jsme si s manželem celé dva měsíce volno, což se nám nikdy předtím nepodařilo. Byli jsme ve Španělsku, ale já se bála, že Štefan to nevydrží. Nakonec jsem měla problémy já, poslední týdny už jsem měla skutečný absťák. Už jsem potřebovala zase pracovat. Měla jsem pak dva veliké koncerty - a já po nich měla pocit, že jsem si strašně odpočinula. Najednou zmizel stres z toho, že nic nedělám. Protože já jsem vážně strašně navyklá pracovat. Nechci, aby to znělo nesmyslně, ale najela jsem prostě do svých starých kolejí, které mému organismu dělají dobře.

* Co budete dělat, až třeba jednou už zpívat nebudete?

Budu si muset najít něco jiného, co mě úplně vcucne.