Scéna z opery Žádný člověk, kterou uvedlo Národní divadlo

Scéna z opery Žádný člověk, kterou uvedlo Národní divadlo | foto: Patrik Borecký

PRVNÍ DOJMY: Stalinův pomník na divadle sice exploduje, ale do prázdna

  • 1
Pokud jde o základní nápad, může si opera Žádný člověk, jejíž světovou premiéru v pátek uvedlo Národní divadlo na Nové scéně, připsat hodně bodů. O Stalinově pomníku na Letné asi každý něco tuší, jeho autor však v povědomí tolik není. Škoda, že získané body se během večera částečně ztratí.

Sochař Otakar Švec se odhalení svého díla roku 1955 nedožil. Spáchal sebevraždu, stejně jako předtím jeho žena. Jejich dramatické dilema (pár představují Jakub Tolaš a Sylva Čmugrová) unese zhruba dvě třetiny nové opery skladatele Jiřího Kadeřábka na libreto režisérky Katariny Schmitt a dramaturga Lukáše Jiřičky. Úsečně, leč pádně je zasazené do budovatelských frází zpívaných „oživlými“ postavami z pomníku neboli „lidem“ (Eliška Gattringerová, Jan Mikušek, Josef Škarka) i civilně čtených citátů z dobového tisku (Jiří Štrébl).

Nápadem číslo dva je „otočení“ hlediště a scény. Diváci sedí na jevišti, hraje se před i mezi řadami sedadel, jež na Nové scéně mohou připomínat sjezdový sál anebo snad i kopec Letná, na jehož vrcholu trůní zahalená hlava Stalina, pod níž se na plátno promítají dobové dokumenty. „Tichý výbuch“, o nějž českoslovenští komunisté tolik usilovali roku 1962, kdy se po Chruščovově kritice Stalinova kultu osobnosti potřebovali monumentu nenápadně zbavit, jde ovšemže na divadle snadněji, stačí prostě hlavu zahalit kouřem a elektroakustickým duněním.

Ovšem právem očekávaný nápad číslo tři, něco jako divadelní pointa ve smyslu „Vyhodili jste mne do vzduchu, ale já jsem tu stále s vámi a mohu být nebezpečný“, kterou ostatně tvůrci sami avizovali, už se nekoná. Závěrečná část jako by ztratila nit. Objeví se sice přízraky minulosti, ale bůhvíproč připomínají indiánské šamany či lidi z doby kamenné, kteří se jen tak plouží prostorem a posedávají nad orchestřištěm. Napětí, které se do té doby dařilo udržet, najednou ochabne, do prázdna vyzní i závěrečný cynický citát z dob stalinismu „žádný člověk, žádný problém“.

Přitom právě tady je Kadeřábkova hudba nejpůsobivější. Jednak zní naživo a hlavně se zcela oprošťuje od snahy zohledňovat operní minulost, jak to činí v předchozí části, kdy z předtočeného zvukového podloží vyrůstají sólisty deklamované věty, často virtuózně stylizované, jakož i sbory. Autoři inscenace úmyslně chtěli zapojit do akce různé scénické a hudební jazyky. Lepší je držet se jednoho, ale zato ho náležitě rozvést.