RECENZE: Kidmanová a Farrell asistují při divném Zabití posvátného jelena

Vzácně se kritikovi stane, že se ani na druhý pokus nedokáže rozhodnout, jestli ho film fascinuje, nebo irituje. Kdo viděl (pře)ceněného Humra, ví své.

Ostatní možní diváci novinky Zabití posvátného jelena, zlákaní hereckými jmény Colina Farrella a Nicole Kidmanové, nechť jsou varováni distribuční charakteristikou, že její režisér Yorgos Lanthimos zastupuje bizarní až „divnou“ řeckou vlnu.

Prostě si člověk musí vybrat, jestli je Zabití posvátného jelena natočené natolik podmanivě, aby vykoupilo fakt, že jde o naprostou schválnost, která se chvíli tváří realisticky, ale v druhé půli skočí do fantazmagorie a která se dá zdůvodnit – slovy jedné zahraniční recenze – pouze čistým sadismem.

Farrell, který vévodil již Humrovi, hraje váženého kardiochirurga. Medicíně se věnuje též jeho žena čili Kidmanová, takže i manželský sex se tu odehrává pod profesními šiframi typu „celkovou anestezii?“.

Mají dceru, syna, dům, peníze, postavení a vyrovnaný život, dokud do něj nevkročí šestnáctiletý potomek lékařova někdejšího pacienta. Proč si hrdina výrostka vůbec pouští do tak důvěrné blízkosti a odkud se vzala chlapcova posedlost zvrácenou i nelogickou pomstou, zůstává z pohledu vypravěče podružné. Zkrátka první hodinu Lanthimos pomalu buduje psychodrama kolem hochova záhadně motivovaného citového nátlaku, načež se posune ke strašení, kterému hvězdný – a výtečný – herecký pár jako by pouze bezmocně asistoval.

Zabití posvátného jelena

55 %

Velká Británie / Irsko, 2017, 109 min

Režie: Yorgos Lanthimos

Scénář: Yorgos Lanthimos, Efthymis Filippou

Kamera: Thimios Bakatakis

Hrají: Colin Farrell, Nicole Kidmanová, Barry Keoghan, Alicia Silverstone, Sunny Suljic, Raffey Cassidy, Bill Camp, Anita Farmer Bergmanová

Kinobox: 69 %

IMDb: 7.0

Démonickou taktovku „divnosti“ přebírá představitel neúnavného mladého vetřelce Barry Keoghan, bezesporu osobitý talent známý již z Dunkerku. Právě on utahuje stalkerskou smyčku s osobním tajemstvím, o jehož podstatě se divák dlouho marně dohaduje. Ovšem jakmile chlapec svou hrozbu vysloví, po šoku se dostaví dvojitá nechuť. Jednak kvůli krkolomně výstřední konstrukci starozákonního „oko za oko, zub za zub“, jednak proto, že příběh nastolí vydírání prostřednictvím strachu o děti – a to je krutost příliš okatá i laciná.

Pro režiséra je to prostě hra podle neviditelných pravidel, která si vytváří bez ohledu na věrohodnost. Hra, která na půdě sterilní nemocnice mísí stopy antické tragédie s moderním hororem. Také hra, jíž nelze upřít působivost: disharmonická hudba udržuje znepokojivou náladu stejně jako humor tryskající z rozpaků, když se lékařovy děti poprvé setkají s dotěrným mladíkem nebo sám doktor s jeho neméně přítulnou ovdovělou matkou.

Ale zároveň hra natolik umělá, že se snad jen úvodní detail operovaného srdce zdá být normální.