Lidé ty písně nazpívali do dlouhé trouby Edisonova fonografu, přístroje připomínajícího stařičký gramofon. O záznam se okamžitě postarala jehla, která jej vyryla na váleček pokrytý tvrzeným voskem. "Povrch válečku vypadá jako stará gramofonová deska," dodává na vysvětlenou Plocek.
Na vesnici, kde se začátkem století svítilo petrolejkami a loučí, prý způsobil fonograf hotové pozdvižení. "V hostinci jsem některou píseň zachytila na fonografu, vyměnila zvukovku a dala jsem ji hned reprodukovat.
Celá hospoda se sběhla," vzpomínala Františka Kyselková. S několikakilogramovým přístrojem jí pomáhal manžel, který jej nosil v batohu na zádech, zatímco ona se starala o troubu a cenné válečky.
Ty, které se zachovaly, byly v padesátých letech přehrány na "normální" magnetofonové pásky. Fonograf se ztratil, možná jej kdosi ukradl.
"Když jsem si chtěl válečky poslechnout, musel jsem jet do vídeňského Phonogramarchivu, kde fonograf ještě mají," říká Plocek.
Vzal si několik válečků jako vzorek a ve Vídni je přetočil na připojený digitální magnetofon. "Zjistil jsem, že tahle nová nahrávka zaznamenala všechny ruchy, šumy a praskání ze starých válečků až příliš věrně a rušivě. Proto jsme se vrátili k těm přepisům z padesátých let, které byly sice nahrány robustnější technikou, ale nezachytily tolik pazvuků a daly se lépe pročistit," vysvětluje.
Pak přišly ke slovu speciální počítačové programy. S jejich pomocí byly snímky zbavovány zkreslení.
"Technika dnes dokáže takřka vše.
Mohli bychom znovu vymodelovat i lidský zpěv, ale to jsme nechtěli. Naším cílem bylo nahrávky pouze restaurovat," dodává Plocek. Ten také strávil spoustu času sháněním peněz.
"Měl jsem rozpočet 350 tisíc korun na vydání tisíce desek, avšak bez sponzorů a grantu bychom projekt nedali dohromady." "Je to čistý, nepatetický projev, ti lidé se nepředváděli a na nic si nehráli. Zpívání patřilo k jejich životu stejně jako řeč. Až později se z toho stala populární hudba," charakterizuje projev lidových zpěváků Jiří Plocek.