Vystudovaný právník, bývalý člen tajných služeb, v současné době úředník Evropské komise v Bruselu. Zřejmě se teď pro Jiřího Šulce (1969), který měl kdysi zálibu v bojových uměních a snil o dráze kriminalisty, leccos změní.
Známá soutěž o Literární cenu Knižního klubu podporuje talenty již dvanáct let a daří se jí to. Ze zaslaných rukopisů románů a novel vybírá ten nejlepší a zaručí mu vydání. Nezanedbatelná není ani finanční odměna pro autora, padesát tisíc korun.
V posledních letech se takto podařilo objevit třeba Hanu Andronikovu a Martina Šmause, kteří se posléze stali objevy roku. Literární cenu Knižního klubu lze obdržet i opakovaně a zdaleka není určena jen nováčkům, jak ukazuje i příklad Ladislava Pecháčka, autora filmových Básníků. Před pěti lety uspěl s tragikomickou kronikou z českého maloměsta Osvobozené kino Mír.
Na jméně letošního laureáta Jiřího Šulce se pětičlenná porota, v níž kromě spisovatelů zasedají literární kritici či knihkupci, jednomyslně shodla. Autor na románu pracoval několik let, dva roky studoval materiál.
Bezmála pětisetstránkový příběh původně napsal v angličtině a marně s ním obesílal britská nakladatelství. Pomalu ztrácel naději, i když byl vnitřně přesvědčen, že román je dobrý.
"Je to velmi seriózní beletristická rekonstrukce, která sice nepřichází s převratnou hypotézou, spekulací nebo stylem, ale na rozdíl od interpretací poslední doby představuje hrdinství jako hrdinství a zradu jako zradu. Žijeme v epoše relativizací, ale myslím, že není na škodu, aby si česká společnost připomněla tyto strhující osobní činy a události, které zasáhly Evropu," soudí literární kritik, člen poroty Pavel Janáček.
V podstatě vystihl autorský záměr. Jiří Šulc nechtěl smysl atentátu zpochybňovat, vlastně ho podobné debaty rozčilují a vidí v nich kus českého sebemrskačství.
"Možná mnozí uvažovali, jestli do toho vrtat nebo nevrtat – co když tu mají být Němci na věčné časy? Ve dvaačtyřicátém to nikdo nevěděl, a o to mi ten čin přijde statečnější. Těžko říci, zda by nás Němci přestali popravovat – cílem Heydricha bylo vytěžit zemi do mrtě, zabydlet ji Němci. Čechy, které by nepopravili a nesterilizovali, by vysídlili na východ, což byl eufemismus pro plynové komory. Vize – kdybychom seděli jako poslušné stádo – nezaručovala, že bychom to přežili bez úhony," soudí Šulc.
Za sebe si však netroufá tvrdit, jak by se zachoval – zda by byl statečný jako jeho hrdinové Josef Gabčík a Jan Kubiš. "To nelze zpětně posoudit, musíte v té situaci být," dodává.
