Od roku 1985, kdy vyhrál Howard Hodgkin, je to poprvé, co se laureátem Turnerovy ceny stal malíř. V uplynulých letech tuto trofej získali tvůrci za své instalace, videoprojekty, netradiční plastiky ( Rachel Whitereadová) či fotografie (Craigie Horsfield).
Devětadvacetiletý Ofili, jehož rodiče pocházejí z Nigérie, byl od samého počátku považován za favorita letošního ročníku soutěže, již organizuje Tate Gallery a sponzoruje komerční televize Channel 4. Britští umělci do padesáti let do ní mohou přihlásit svá díla, která vytvořili v uplynulých dvanácti měsících.
Spolu s vítězem byly do užšího výběru nominovány tři umělkyně: Tacita Deanová (32), Sam Taylorová-Woodová (31) a Cathy de Monchauxová (37). Poslední dvě jmenované zná tuzemské publikum také z výstav v Praze. Konceptuální fotografie a video Sam Taylor-Woodové byly k vidění například na letošní přehlídce mladého britského, rakouského a českého umění Close Echoes v Městské knihovně v Praze. Ve stejné instituci byla v létě vystavena velká fotografie Sam Taylor-Woodové, která je jakousi ironicky feministickou parafrází Poslední večeře od Leonarda da Vinciho. Cathy de Monchauxová pak měla dokonce samostatnou expozici v pražské Galerii Rudolfinum. Díla všech kandidátů jsou tradičně představována ještě před vyhlášením vítěze na výstavě v Tate Gallery, která potrvá až do 10. ledna.
Jedním z nejpůsobivějších děl, která tu vystavuje manchesterský rodák Chris Ofili, je mohutný obraz plačící černošky, pro nějž si vypůjčil název písně Boba Marleyho No Woman No Cry. Dílo mělo původně zachytit utrpení a bolest černochů obecně, pak se však Ofili dověděl o rasově motivované vraždě mladého černocha Stephena Lawrence. A tak do každé slzy ženy na obraze vkomponoval portrét zavražděného mladíka a práci pojal jako poctu jemu a jeho matce. Sloní trus, jejž Ofili používá coby významový, nikoli prvoplánově provokativní prvek, je tentokrát zpracován jako přívěsek náhrdelníku na krku plačící ženy.
Chris Ofili je sice figurativní malíř, ale na jeho tvorbě rozhodně není nic konvenčního. Kombinuje několik médií a v obrazech používá i další materiály: korálky, kolážové prvky, třpytivé skvrny. Podle kritiků se v něm setkává vliv londýnské Královské akademie umění s Afrikou. Vytváří barevné plochy zvláštní krásy a fascinace. Někteří odborníci přirovnávají Ofiliho k vizionářské tvorbě Williama Blakea. Autorovo dílo může mnohdy pobuřovat, šokovat, pohoršit. Například Obraz Panny Marie - který je součástí Saatchiho sbírky současného britského umění prezentované na kontroverzní výstavě Senzace loni v Královské akademii umění a nyní v berlínské galerii Hamburger Bahnhof - boří veškeré tradice a kánony. Bohyně v africkém stylu s odhaleným ňadrem z okorálkovaného sloního lejna je zasypána výstřižky z pornografických časopisů. Detailní, z nejrůznějších úhlů pořizované záběry ženských vagin tu ostře kontrastují se symbolem neposkvrněného početí.
Turnerova cena je po celou svou čtrnáctiletou historii provázena diskusemi o jejím smyslu, o pravidlech a kritériích, o jejím "elitářství" i o tom, co to je současné umění. Před třemi lety vzbudil prudkou diskusi enfant terrible britské mladé generace Damien Hirst, když vyhrál Turnerovu cenu s rozpůlenými kravami naloženými ve formaldehydu. Předloni získal cenu Douglas Gordon a loňským vítězem se stala Gilian Wearingová; tehdy se mezi nominovanými neocitl jediný muž.
