V úvodu představení jsme svědky filmové projekce vzedmutých mořských vod, které sugestivně jako by přetékaly přímo do hlediště. Po jejich opadnutí se před námi objeví scéna: "obývákové" pobřeží v písečné barvě, v pozadí modř nebe.
Dvojice neurčitého - pozdního - věku obklopena plážovým i vodním nekonečnem bilancuje všechny polohy letitého manželského soužití. Ty jsou však, jak známo, konečné a čím dál tím více předvídatelné. Odtud napětí a tíseň, které plodí ironii, sarkastičnost, ale i divácky vděčný humor; oba herci vše zvládají na hraně mezi brilantností a rutinou.
Charlie navíc trpí určitými myslitelskými výpadky: děsí ho nekonečný vesmír, jakož i kleté Descartovo cogito, ono známé "myslím, tedy jsem", které lidstvo odřízlo od světa, obzvlášť od světa zvířat. Preissovo "mučivé" přemýšlení je nejméně přesvědčivou stránkou v jeho roli.
Svět však není tentokrát k lidským otázkám hluchý, to jest absurdní: z hlubin moře i věků - zhruba třetihor - se vynoří dvojice ještěrů jménem Leslie (Jiří Dvořák) a Sára (Vendulka Křížová), kteří učinili "krok" z vody na souš a reflektují svět lidí.
Mají přiléhavé komplety v barvách příslušných plazímu druhu a mohutné ocasy. Ostražitě pozorují lidskou dvojici, ta podobně pozoruje je, ale po krátkém "oťukávání" a očuchávání se mohou diváci smát, jaké je to s tou láskou, žárlivosti či dominancí stejné už od plazí pradoby...
Ostrý zvukový řez způsobený přeletem stíhačky, tvorečkové by chtěli zpět do vody, ale není pro ně návratu: ve vizuálním proudu civilizačního chaosu promítaném na závěr tu zůstávají s námi.
Albeeho hra Pobřeží však není povrchní konverzačka, neboť chováním jejích lidských protagonistů prosvítá touha mít potvrzenu správnost vlastního života a nějak si zasloužit spočinutí v očistné nirváně.
Ale tím, že Albee vytrhl étos lidské "zodpovědnosti za..." ze systému, v němž měla smysl, a přesadil někam, kde ho dost dobře mít nemůže, učinil velký dramatik úkrok k divadlu vytvořenému k tezi. Patos spojený s radostí nad polidšťováním tentokrát ne Engelsovy opice, ale dvou ještěrek pak může být pouze předstíraný a dutý.
Možná právě pro tento "humanistický náboj" se Pobřeží smělo u nás hrát v době, kdy byl zakázán například Václav Havel. Ze scénického i režijního nastrojení vinohradské inscenace, pěkně statické, i přes všechny filmové inovace, jsem měl neodbytný pocit, že na mne dýchly dávné doby divadelního socialistického realismu.
Edward Albee - Pobřeží
Divadlo na Vinohradech. Překlad Jiří Josek, režie Lucie Bělohradská, scéna Ondřej Nekvasil j.h., hudba Vratislav Šrámek.
 Fotografie z inscenace Pobřeží dramatika Edwarda Albeeho, kterou uvedlo pražské Divadlo na Vinohradech |
