"Máte tu tepleji než v Los Angeles, a když k tomu přičtu vřelé přijetí, je mi opravdu horko," žertoval.
Během těch tří let, pokud vím, jste si roli d’Artagnana zopakoval v seriálu po boku Gérarda Depardieua. Nechtěl jste zkusit jiného z mušketýrů?
Původně mi volal režisér, že hledají Aramise. Ptal jsem se: A kdo bude hrát d’Artagnana? Toho ještě nemáme, řekl mi. Já bych si ho strašně rád zahrál ještě jednou, sdělil jsem – a ze sluchátka se ozvalo: Tak dobrá, platí.
V které verzi jste lepší?
To je těžké říci. Jsem rád, že obě měly úspěch. Ale hlavně jsem se přistihl, že jsem se okamžitě znovu začal chovat zase jako d’Artagnan.
To znamená romanticky, zbrkle, nebo jak?
Ano, přesně, byl jsem zase romantický, vznětlivý, výbušný a samozřejmě taky okouzlující. Ovšem v téhle verzi už mám navíc dceru.
A porazil jste opět kardinála v podání Depardieua?
Tentokrát jde o kardinála Mazarina a je mi líto, že jsme se starým kamarádem Depardieuem měli společný jen jeden natáčecí den. Nicméně máte pravdu: opět jsem ho přelstil.
Ruku na srdce – opravdu d’Artagnana tolik milujete, nebo je vám Aramis ze všech mušketýrů nejméně sympatický?
Dobrá, tak ruku na srdce: na kohokoli jiného v roli d’Artagnana bych žárlil.
V poslední době jste propůjčil hlas několika animovaným postavám. Je to tak snadná práce, jak se traduje?
Vypadá tak. Zdá se, že jen přijdete do studia, něco povídáte a jdete domů, ale ve skutečnosti je to vyčerpávající. Často také namlouvám takzvané audioknihy, a když je v předloze více postav a musíte si zapamatovat všechny odlišnosti jejich hlasů, to je opravdu výzva. Ideální by bylo namluvit celou knihu za jediný den, aby člověk udržel jednotný styl a tón, ale to se zpravidla nepodaří.
Načíst knihu na jeden zátah, to musíte být úplně mrtvý. A určitě pak nechcete o knihách ani slyšet.
Mrtvý jsem. Ale o knížkách si chodím povídat dokonce do literárního klubu v Los Angeles, i když tam chodí také spousta politiků, takže hovor se často stočí od knih k politice.
Vy sám údajně právě knihu chystáte?
Ano, právě je v tiskárně, a až se vrátím, mám dva dny na korektury. Sepsal jsem v ní své zážitky z natáčení nezávislého filmu Moskevský žár, svůj pocit z Ruska.
A jaké je podle vás současné Rusko?
To je právě ten problém. Byl jsem v Moskvě, ale Moskva není Rusko, je to akvárium se zlatými rybičkami. V tom je nebezpečí mé knihy, která ostatně vyjde i v ruštině spolu s filmem na DVD – jde o subjektivní pohled a nevím, zda sděluje pravdu o celém Rusku.
Jsme na dětském festivalu, nemohu se vás tedy nezeptat: existuje něco, co podle vás děti ve filmu vidět nesmějí?
To je velmi, velmi těžká otázka. V jakémkoli filmu, pro děti i pro dospělé, by nemělo být bezdůvodné, nemilosrdné, úmyslné násilí. A další věc: když jsme my vyrůstali, nesměli jsme vidět to, na co se dívali naši rodiče, kdežto nyní je dospívání rychlejší, hranice přístupnosti se stále snižuje a já si nejsem jist, že je to správné. Co si o tom myslíte vy?
Já mám naštěstí už dospělou dceru.
Mé děti už jsou taky dospělé. Naštěstí.