Baumaxa tvrdí, že jej ocení zejména noční ptáci: "Je to deska pro unavenýho, osamělýho alkoholika. Proto je na ní doporučení, aby ji lidi poslouchali až po půlnoci. Za střízliva to totiž nejde." Deska Dawntempo zachycuje obě jeho tvůrčí polohy. Zatímco na prvním disku hraje převážně jako solitér s kytarou, na druhém stejné písničky proměnily aranže kapely.
"Mám furt něco v šuplíku. Mohl bych udělat brutální funkrapový album, kdybych se na to soustředil, tak bych takhle lusknul a měl bych ho za čtrnáct dní připravený. Ale chtěl jsem, aby tahle deska měla ksicht. Měl jsem různé skladby, ale neseděly mi dohromady. Nakonec jsem se proto rozhodl, že bude klidná, a na to se při skládání soustředil," popisuje Baumaxa.
Vyklidněné náladě odpovídají i kulisy, kterými se při psaní písní obklopil. "Já doma nehulím, tak chodím do kotelny. Většinou v noci. Hučí to tam, mám tam lahváče a dvě akumulační nádrže Evu a Vaška. Ty to zaštiťujou a hází mi lana," říká o prostředí, ve kterém jeho skladby vznikaly. "Jsem unavenej z toho života, kterej krájím. Potřeboval bych resetovat," utrousí během rozhovoru v pražském Lucerna Music Baru jen hodinu předtím, než vyjde před plný a nadšený sál, v němž se sešli převážně "předplatitelé", kteří nahrávání alba předem podpořili na portálu Hithit.
"Abych řekl pravdu, tak jsem tomu strašně věřil. Pořád po těch letech jsem snad uvěřitelná osoba, která se nikdy nezapletla s nějakým vyjeb..ým druhem showbyzu, na který nemám buňky. Myslím, že moji fanoušci to chápou, a věřil jsem, že tu částku mi pošlou," říká Baumaxa o sbírce, v níž nakonec vybral téměř 300 tisíc.
I z koncertu bude už krátce po začátku zřejmé, že se Xavier Baumaxa tentokrát rozhodl akcentovat uměleckou a muzikantskou stránku své osobnosti a potlačit drsnou syrovost, kterou vždy udivoval ve svých textech i hraní: "Už když skládám, tak slyším aranže. Prostě jsem je tam tentokrát potřeboval mít naplno a konečně jsem našel áčkový muzikanty, kteří jsou zároveň hovada jako já a jsou ochotni je se mnou zahrát. Teď se upozaďuju kvůli kolektivu. Sice není prostor pro improvizaci, ale zas to hezky hraje." A neodpustí si u toho klasické výsměšné poznámky. "Je to unavený cédéčko. Je to vyčpělost, vyhořelost, ztělesněná rezignace, životní prohra," říká o vlastní desce. Ale na otázku "A co humor?" mnohoznačně přidává: "Když říkáš fór, nesmíš se rozesmát. Aby byl jako facka, kterou dostaneš, když ti dojde." Nejenže jsou pryč časy přímočarosti písní typu Pažitka. Na nové desce dokonce nejsou žádné z krátkých a úderných básniček, na nichž Baumaxa vždy pracoval s kamarádem, "nonkonformním ukrajinským básníkem a alkoholikem" Em Rudenkem. "Básničky by mě tentokrát rušily, jenom to hraje," vysvětluje písničkář.
Ale hned jak přijde řeč na texty je zřejmé, že humor se neztratil. Baumaxa má aktuálně nejradši písničku Pivíčko: "Je to skladba trochu ve stylu Vltavy. Je to jedna z věcí, které jsem napsal pro svou ženu. Pojednává o metamorfóze ženy po orgasmu v basu pivíčka." Otázka, jak na takovou metaforu jeho žena reaguje, Baumaxu samozřejmě nerozhodí: "Jí se to moc líbí. Já piju plzínku, takže ji to nijak nedegraduje." Příběh, kam se podíváš. O textech vůbec mluví rád. Za každou z písniček, které na desku Dawntempo nahrál, je totiž prý více či méně osobní příběh. "Nosánek je příběh debila, kterej šňupe, Židot je zase stesk založenej na starém fóru: Jak jde život, Roubíček, ale ghetto, ghetto. Píseň Laco Déczi cvičí každý den je příběh Laca Décziho, který mapuje jeho americkou kariéru. On se v podstatě celou skladbu rozehrává. Mezirolí je o béčkovém herci, který čeká na telefonu, a Úplně normální píseň je o úplně normálním člověku, který je úplně normálně v prdeli, to je jasný," vypráví Baumaxa.
I když to by mohlo vystihnout mnohé, při pohledu na něj se jako nejpřípadnější zdá jeho popis vlastní písně Forgotten Puppet. To je totiž "alegorický příběh štěněte, které se ztratí, život mu dává facky, ale nakonec se probije". Zkrátka něco jako Xavier Baumaxa.
