Wim Vandekeybus: Fascinuje mě odhalovat emoce

Do pražského Divadla Archa už potřetí zavítal světoznámý belgický taneční soubor Ultima Vez. Je založen zejména na fyzické síle tanečníků a energii jdoucí takřka za hranice lidských možností. Jeho šéf Wim Vandekeybus, taneční enfant terrible, se nebojí překvapovat i šokovat - pracoval také s amatérskými či s nevidomými tanečníky. V Arše od neděle do úterý Ultima Vez uvádí představení Scratching the inner fields. "Zkoumá hranici mezi bolestí a rozkoší. Jedno nemůže existovat bez druhého," říká Vandekeybus.
Pro nové představení jste angažoval pouze ženy. Lépe souznějí s fantazií - jedním z ústředních motivů Scratching the inner fields?
Tak se to nedá říci. Spíš záleží na tom, jaké konkrétní tanečnice zrovna obsadíte. A ženy, pokud mohu soudit z dosavadní spolupráce, mají ohebnější těla než muži a lépe snášejí stres. Vyjadřují se rychleji a často do větší hloubky. Fantazii lze trénovat stejně jako svaly. To mě na tanci a divadle obecně fascinuje: můžete ukázat emoce - tu nedokonalou, nekontrolovatelnou a někdy i šerednou část sama sebe namísto té dokonalé.

K choreografii Scratching the inner fileds vás inspirovaly pohádky Petera Verhelsta. Mohl byste je nějak přiblížit?
Verhelst znovu vymýšlí mytologii. Píše o věcech, jež se nestaly či které nemůžeme vidět, slyšet nebo zvážit. Jeho tématem je podvědomí, něco, do čeho se bojíme nahlédnout, černá díra svědomí. A také v tom hraje důležitou roli představivost. Představivost je cosi jako vězení beze stěn. Může jít za vnímání běžné reality, přetváří ji a zdánlivě nesourodé a nesouvisející věci se tak náhle setkávají na vyšší úrovni a flirtují spolu. Příběh, který se tentokrát snažíme tancem vyjádřit, by se snad dal přirovnat k následkům pádu meteoritu, jenž na Zemi po svém dopadu změní úplně vše.

V choreografiích využíváte film. Tentokrát tomu tak není, ač téma pohádky a fantazie k dotáčkám přímo svádí...
Cítil jsem, že v tomhle případě bude vhodnější vyjádřit se vedle tance už jenom zvukem, neboť ten lépe vystihuje naše vnitřní já. Při práci se slepými tanečníky jsem totiž pochopil, že zvuková paměť je daleko silnější a trvá déle než paměť vizuální. A taky to mělo praktický důvod: právě nyní na jednom filmu se stejnými náměty pracuji.

Rád tvoříte s neprofesionálními tanečníky. Proč?
Líbí se mi míchání kultur i zázemí mých tanečníků. Během práce se ovlivňují, střetávají; ta různost přináší bohatství. Občas říkám, že jsem profesionální amatér. Amatéři totiž v sobě mají svěžest a často všechny překvapí - a co může být důležitější v umění než překvapit sám sebe?! To je důvod, proč se snažím známé věci narušovat. Chci objevovat nové lidi, nebo aspoň ve známých lidech rozvíjet nové věci.

Jakou míru svobody vaši tanečníci při takovémto přístupu dostávají?
Jsou jako moji první asistenti, ale vždycky říkám jasně, co se mi líbí, a co ne. Požaduji silné nasazení, trénuji jejich imaginaci a přináším nápady, které mohou přetvářet. Mezi námi probíhá velmi silný dialog. Než jdeme na scénu, o všem diskutujeme.

Bolest a rozkoš. Obojí chce ve svých představeních zachytit Wim Vandekeybus.