Osud, který zpracovává jednu z milostných epizod Janáčkova života, se přitom na jevištích objevuje jen zřídka. Důvodem je těžko srozumitelné libreto, které problematizuje každé realistické ztvárnění. "Už Janáčkův spolupracovník a překladatel Max Brod prohlásil, že jen zázrak může dát tomuto příběhu smysl," připomíná Srstka.
O takový zázrak se nyní pokusí Wilson se svými abstraktními, hrou světel a stínů ozvláštněnými obrazy. Pro Osud se prý doslova nadchl. "Je to jedinečná a zvláštní opera, která mi poskytuje obrovskou svobodu. Není to ten triviální druh opery, kde chlapec potká dívku, ta se do něj zamiluje, on ji opustí, ona čeká čtyřicet let, pak se rozhodne pro sebevraždu - a zrovna když umírá, hoch se vrátí. Osud je poetická práce, která klade otázky. A mou odpovědností je rovněž klást otázky," zdůraznil Wilson.
Diváci podle něj neuvidí pohyby, jež by navazovaly na hudbu. "Všechna gesta budou autonomní, tak jako třeba ve východních kulturách, jimž tento druh vyjádření není cizí. Můj pohyb vychází z nehybnosti," vysvětluje režisér. Tím chce divákovi umožnit, aby mohl cele vnímat hudbu. "Když jdu na operu, tak se tam toho leckdy děje tolik, že musím zavřít oči, abych mohl naslouchat," dodává.
Jedenašedesátiletý režisér čerpá při přípravě projektů i z vlastních životních zkušeností. Nabyl je především při nonverbální komunikaci s postiženými dětmi. "Když mi bylo 27 let, adoptoval jsem hluchoněmého afroamerického chlapce, který ve svých třinácti letech nikdy nechodil do školy a neuměl říct jediné slovo. Vytvořili jsme si zvláštní druh komunikace. Od tohoto chlapce - který se už dnes dokáže živit samostatně - jsem se hodně naučil," vzpomíná Wilson.
Inscenaci Osudu, stejně jako každou jinou práci, Wilson chystal několik let. V Praze zkoušel už loni na podzim, tehdy pouze s figuranty. V rámci příprav také navštívil místo děje - lázeňské město Luhačovice. "Bylo to velmi užitečné, udělal jsem si představu o atmosféře, někdy jsem intenzivně využil to, co jsem viděl. Ale i když se rozhodnete, že něco nebudete kopírovat, je to také reakce. Během svého pobytu v České republice jsem se rozhodně naučil jinak chápat vaši zemi," konstatuje.
V nové inscenaci, kterou hudebně nastudoval Jiří Bělohlávek, se vedle sólistů Štefana Margity, Ivana Kusnjera, Evy Urbanové a dalších objeví též významná česká pěvkyně Soňa Červená. Ta přijala Wilsonovu nabídku ke ztvárnění alegorické mimické úlohy. Červená, která svou kariéru mohla rozvinout pouze v zahraničí a na jevišti Národního divadla stane poprvé, hostovala na předních scénách a po ukončení pěvecké dráhy začala působit v hamburském činoherním divadle Thalia. "Roberta Wilsona znám už dvanáct let. Je to extravagantní režisér, ale neexperimentuje. Divákovi nepředžvýkává děj, ale prezentuje mu obrazy," potvrzuje Červená.
 Režisér Robert Wilson. |
 Režisér Robert Wilson. |
 Režisér Robert Wilson. |
 Režisér Robert Wilson. |
