Friedkin osobně „Pojďte se podívat,“ volá na mne Friedkin ještě předtím, než si podáme ruce. Láká mne k oknu salonu a ukazuje mi kříž na skále vedle Grandhotelu Pupp. „Vidíte? Není to nádhera?“ rozplývá se. Byl jsem varován, abych režisérskou osobnost nerozptyloval povrchními dotazy, Friedkin ale vypadá od prvních minut přístupně. Jen se naoko rozčílí, když se mu přiznám, že jsem byl překvapen, jak moc je Mzda strachu dobrý film. „Proč překvapen? To jste jako myslel, že bude stát za h...?“ uzemní mne. Pak se ale opět spokojeně rozvypráví. |
Osmasedmdesátiletý Friedkin přijal ve středu večer v Karlových Varech Křišťálový glóbus za přínos světové kinematografii. Autor ceněných thrillerů Vymítač ďábla či Francouzská spojka při té příležitosti uvedl zrestaurovanou verzi své dalšího klenotu Mzda strachu.
Tak jak se vám to ve středu líbilo? Užil jste si to?
Moc. Jistě chápete, že je to potěšující. Nakráčím do místnosti a lidé povstanou.
V děkovné řeči jste zmínil Ostře sledované vlaky. Film měl podle vás velký vliv na vaši generaci...
Celou moji generaci filmařů ovlivnil evropský film 50., 60. i 70. let. Filmy Felliniho, Antonioniho či Resnaise a mnoho mnoho dalších. A v roce 1967 jsme v americkém artovém kině viděli, samozřejmě s titulky, Ostře sledované vlaky od režiséra Jiřího Menzela. To byl pro nás důležitý film.
A chvíli poté přišlo pražské jaro. Tahle kombinace boje proti útlaku a filmového vyjádření mně hodně ovlivnila. Žádný jiný evropský film té doby neměl takový politický podtext. Fellini i Antonioni byli skvělí experimentátoři, ale Ostře sledované vlaky měly vynikající příběh, který nám představil situaci v Československu.
Pražské jaro pak ovlivnilo nejen filmaře, ale i další mladé lidi. Dovolili jsme si veřejně nesouhlasit s naší vládou a válkou ve Vietnamu, kterou považuji za začátek amerického kolonialismu. Díky pražskému jaru jsme zjistili, že i obyčejní lidé mají sílu.
Překvapuje mne, že pražské jaro mělo takový vliv v USA.
Obrovský. Bylo to sdělení mladým, že se dá represivní vláda zastavit. Dlouho to u vás netrvalo - osm měsíců? - a přijeli Rusové s tanky. Jeden známý mi vyprávěl, že tu tehdy mladí doufali, že přijdou Američané a zachrání vás. My to ale nikdy neudělali, i když jsme měli. Mohli jsme tehdy zastavit sovětskou expanzi. Tenkrát jsme to nepovažovali za náš byznys, i když se pak stal naším zájmem Vietnam a Blízký východ. Myslím, že jsme měli podpořit pražské jaro.
Setkal jste se zde s režisérem Jiřím Menzelem. O čem jste se bavili?
Byli jsme na večeři. Ptal jsem se ho na jeho život, práci, kariéru. Vyprávěl mi o Donšajnech a o problémech, co má se zdejší kritikou. Řekl mi hodně o svých zkušenostech z vojny. Probrali jsme i režírování opery.
Dá se v jeho a vaší práci najít něco společného?
To musí posoudit někdo jiný. Já jsem ale nikdy nenatočil tak dobrý film, jako jsou Ostře sledované vlaky. I když bych rád. A nebo další české filmy, jako byly Švankmajerovy animace či raná práce Miloše Formana. My tehdy dobře chápali, že Hoří, má panenko nebo Černý Petr byly skryté kritiky zdejší vlády. U nás nikdy nikdo nic takového nedělal, lidé mne spíš přemlouvali, abych natočil něco, co bude naši vládu propagovat.
Viděl jsem tady novou verzi filmu Mzda strachu...
Je to skvělý film, nemyslíte? Jsem na něj opravdu pyšný. To nemohu říct o všech svých filmech, ale tenhle je výjimečný.
Nadchla mne scéna s přejezdem visutého mostu nad řekou, jak jste tu scénu natáčeli?
Prostě jsme to natočili. Co jste viděl, to jsme natočili. Nejsou v tom žádné triky, žádné počítačové modelace. Nic takového jsme tenkrát neměli.
Je mezi současnými filmaři někdo, kdo vás okouzlil?
Mám rád filmy bratří Coenů. Ne všechny, ale líbí se mi třeba Tahle země není pro starý, jejich první snímek Zbytečná krutost nebo Fargo. Myslím, že ti hoši jsou nejlepší současní američtí režiséři.
Kdybyste v současné době svou režisérskou kariéru začínal, jaké filmy byste točil?
To nevím. Já dělal všechny druhy filmů, co jsem chtěl krom muzikálu. Miluji americké muzikály čtyřicátých a padesátých let. Měli bychom si tu tradici udržet, vždyť byly tak populární, se skvělými písněmi, které nutily lidi zpívat a tancovat. To už dneska nikdo netočí. Stále se na ně dívám na blue-ray.
Nejhorší na snaze udělat americký muzikál je, že tenhle žánr už neexistuje. Současná populární americká hudba je rap a hip hop a to se samo o sobě z muzikálu vylučuje. Takže takový film už dnes udělat nemohu.
Začínal jste jako televizní režisér. Co říkáte na současný úspěch televizních seriálů?
To, co dělají kabelové televize, je mnohem lepší a zajímavější než současné filmy. Temný případ, Sopránovi, Homeland, 24 hodin. Tyhle seriály už dávno zaujaly pozornost současného uvědomělého publika. Filmy se natáčí o videohrách a komiksech a cílí jen na mladé.
Chtěl byste také nějaký seriál natočit?
Ano, plánuji jich nekolik. Teď ale dělám na muzikálu pro HBO o naší velké hudební hvězdě Bette Midler. Zrovna se píše scénář.
