Přestože spolu britská kapela Mumford & Sons hraje teprve osm let, povedlo se jí významně proměnit podobu světového středního proudu. Jejich písničkovost v kombinaci s důrazem na akustický zvuk, banja, akordeony a další nástroje, které nejsou pro pop typické, jim ve své době pro tři roky starou desku Babel vynesly prestižní cenu Grammy za album roku.
Zatímco je ve zvuku následovala řada skupin i písničkářů, Mumford & Sons na úspěch zareagovali nečekaně. Vyhlásili tvůrčí i koncertní pauzu, během níž členové kapely tvrdili, že banjo už nemohou ani slyšet a nosit kovbojské šátky byl politováníhodný nesmysl. Když se loni znovu sešli ve studiu, přidali k tomu prohlášení, že nová deska „vyděsí lidi“.
Z prvního singlu Believe, který zní jako béčko z rané tvorby Coldplay, se však nikdo ve sklepě nezavíral. A teď je zřejmé, že ani na albu Wilder Mind se ve skutečnosti žádný velký šok nekoná.
Mumford & Sons sice zahodili většinu nástrojů charakteristických pro folk a country, ale do žádných velkých experimentů se s uvolněnýma rukama nepustili.
Zůstal jim dar napsat procítěnou písničku, jenže bez banja kolem krku jí nezvládají dát svůj charakteristický sound. Na albu se tak proto po většinu času jen propadají do obyčejnosti.
Wilder mindMumford & Sons |
Desku produkoval James Ford ze Simian Mobile Disco společně s Aaronem Dessnerem z kapely The National a výsledkem jejich snažení je velmi krotký vstup na stadionové území, kde dříve dominovali U2 a dnes ho stále ještě ovládají Coldplay.
U skladeb jako Broad-Shouldered Bests je patrné, že kapela sice neztratila svůj rukopis a cit pro silné melodie, které v sobě mají kus country i Beatles, ale oproti minulé nahrávce zůstává jen nevýrazným šumem v éteru.
Deska Wilder Mind má sice na přebalu svítící noční velkoměsto, ale svým obsahem posluchače neuvádí do víru dění, spíš je ukolébává v melodiích, které jsou jen příjemné, a tím to končí. Není to vysloveně průšvih, jen onen krok stranou vlastně Mumford & Sons nepřinesl vůbec nic podstatného.
