Ale i kdyby Westworld netrval dlouho, připíše další kapitolu k naději, že každý seriál nemusí být prostoduchou rovnicí miluje - nemiluje nebo přehlídkou umělých triků. A že okřídlené „Na počátku bylo slovo“ má pořád svou váhu, i když tenhle počátek se zrodil v roce 1973, kdy původní verzi své látky natočil sám její autor Michael Crichton, autor Jurského parku.
Princip je podobný, žánr sci-fi navenek méně efektní, ale čistší. Zábavní park neoživuje dinosaury, nýbrž reálie Divokého západu se všemi trefnými westernovými klišé od šerifa po lehké slečny za saloonu. Veškeré role hrají naprogramovaní roboti, host si zaplatí přestřelku a vyfotí se s trofejemi. Než se cosi vymkne a krev se začne prolévat doopravdy.
Právě to na Westworldu upoutá nejvíce: bezmála parodická výbava kovbojek včetně hrdelních hlasů, suchých pistolnických průpovídek, hlubokých kaňonů a romantických rančů, do níž vstupuje nejistota, co je ještě show a co realita. „Jednoho dne ošálíme i smrt,“ pronese otec atrakce v elegantním podání Anthonyho Hopkinse, který do televize vstoupil výjimečně - a věděl dobře, proč.
Dobové kostýmy vytvářejí silný kontrast k profesně věcné vývojové laboratoři, kde právě vyrábějí „šlapku se skrytou hloubkou“, a čím reálnější je iluze adrenalinové kratochvíle, tím větší je i nebezpečí, které nese. Zosobňuje je další prvoligový herec Ed Harris, jenž převzal postavu Yula Brynnera, který v prvním Westworldu ztvárnil robotickou obdobu své role v Sedmi statečných.
Samozřejmě praještěři jsou přímočařejší a nadnárodně vstřícnější než poetika Divokého západu, jejíž thrillerový základ zaměstná kromě smyslů i divákův mozek. Ale kdyby nic jiného, tak výtečně natočený Westworld připomene jasnozřivost, s níž Crichton předpověděl virtuální typ zábavy budoucnosti.
