Z opery Děvče ze Západu

Z opery Děvče ze Západu | foto: Národní divadlo

Westernová opera působí jako parodie naruby

  • 1
Když měla roku 1910 v New Yorku světovou premiéru opera Giacoma Pucciniho Děvče ze Západu s Emou Destinnovou v hlavní roli, určitě se trefila do vkusu amerického publika.

Je však méně invenční a mnohem naivnější než jiná autorova díla, postrádá také melodické vrcholy.

Může taková opera žít dnes? Snad, pokud se dobře rozehraje a pokud se najdou pěvecké osobnosti, které překlenou rodokapsový příběh rázné a ctnostné dívky, o niž soupeří šerif a bandita.

V nové inscenaci Národního divadla se tomuto ideálu nejvíce přiblížil barytonista John Wegner, který při obou premiérách temným kovovým hlasem a tvárným herectvím skvěle postihl bolestnou cyničnost šerifa Jacka Rancea.

Dívku Minnie při první premiéře zpívala Eva Urbanová, ale její hlas zní syrově a naturálně a herecky zůstala jen u jakési povrchní imitace. Také tenorista Gustavo Porta v roli lupiče Ramerreze byl pěvecky i herecky strnulý.

O něco méně nudila druhá premiéra. Sopranistka Anda Louise-Bogza má lepší pěvecký základ, a třebaže jí není vždycky rozumět, její hlas zní nosněji, barevněji a vášnivěji.

Této Minnie se spíše dalo věřit, že když tasí pistoli, myslí to vážně, a u mužů budí touhu i respekt. Také tenor alternujícího Olega Kulka zněl měkčeji a vláčněji, a dokonce i některé vedlejší role zlatokopů byly obsazeny trefněji než první večer.

Hudebně celou produkci udržel nad průměrem dirigent John Fiore, který znovu osvědčil svůj cit pro drama. Pod průměr naopak mířil výkon sboru. Režie Jiřího Nekvasila zůstala u statického aranžmá na pozadí zasněžených velehor, ostří hoši přešlapující na jevišti byli prostě úsměvní.

Na úvod a závěr je naroubován náznak filmového pásu, zřejmě pokus o zlehčení, bez nějž by se však inscenace obešla. Už tak připomíná jakousi parodii naruby na Limonádového Joea. Puccini za to sice výjimečně může také, ale méně než režisér a někteří sólisté.

GIACOMO PUCCINI - Děvče ze Západu
Národní divadlo Praha. Dirigent John Fiore, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Tereza Šímová. Délka 200 minut.
Hodnocení MF DNES: 60%

,