RECENZE: Utrpení mladého Werthera, jakož i diváka v Národním divadle

  18:55aktualizováno  18:55
Světoví režiséři se v Opeře Národního divadla nevyskytují zrovna v hojném počtu. A když se konečně jedno takové jméno objeví pod inscenací, dotyčný umělec ji tu vůbec nenastuduje. Absurdní realita.

Scéna z Massenetovy opery Werther v pražském Národním divadle | foto: Patrik Borecký

Massenetův Werther se v Praze nehrál od konce třicátých let minulého století. Přitom je to divácky i umělecky atraktivní kus, citový, ne však přepjatý, spíš delikátní, jak se sluší na francouzské zpracování Goethovy předlohy. Navíc s vypalovačkou Pourquoi me reveiller, kterou se tenoři rádi pyšní na recitálech.

Jules Massenet: Werther

Dirigent: Petr Kofroň

Režijní koncepce: Willy Decker

Režie obnoveného nastudování: Stefan Heinrichs

Národní divadlo Praha, premiéra 7. června 2018

Hodnocení­: 55 %

Sáhnout po inscenaci, která se poprvé hrála už roku 1996 v Amsterdamu, je samo o sobě diskutabilní, divadlo přece není second hand, jakkoli koprodukční projekty přirozeně vždy nějaký čas putují po světě. V tomto případě by to snad bylo možné i přijmout, protože inscenaci vytvořil Willy Decker, jeden z největších divadelníků posledních desetiletí. Tvůrce, který nejde cestou ulítlých aktualizací, spíš stylizací a abstrakcí, jež využívá k psychologickému prokreslení charakterů a situací (široké publikum ho může znát hlavně díky Verdiho La traviatě, původně vytvořené pro Salcburský festival, kterou pak převzala a do kin odvysílala i Metropolitní opera).

Takto pojal i Werthera. Zřejmě. Inscenaci v Národním divadle totiž vůbec nerežíroval, zastoupil ho asistent Stefan Heinrichs. Takže původní byla nejspíš scéna, kostýmy a jakési základní aranžmá. A je fakt, že to samo o sobě zapůsobilo silným dojmem a prozrazovalo rukopis Deckera, respektive jeho scénografa Wolfganga Gussmanna. Jednoduchý systém posuvných stěn a šikmé plochy, barevné vyladění do žluté a modré, k tomu pár židlí, stolů, domečky jako z dětské stavebnice a kostýmy v zásadě historizující.

Stačí několik tahů a je tu svíravé maloměstské prostředí, v němž se odehraje příběh tragické lásky dcery městského správce Charlotty a snivého Werthera. Černě oděná komunita vše zvědavě sleduje, vše vidí a nedovoluje svobodný průchod emocí. Rodinná spořádanost, zde navíc zdůrazněná obrazem mrtvé Charlottiny matky, je nad vším. Decker využil i dvě vedlejší postavy, správcovy přátele Johanna a Schmidta, a učinil z nich jakési ztělesnění cynických šosáků a špiclů, kteří (naštěstí nijak vtíravě či popisně) doprovází děj.

Hezké. Jenže jde pouze o rámec, v němž se musí teprve stvořit to hlavní, to jest samotný příběh. A tady už režisér očividně chyběl. Stefan Heinrichs navíc dle dostupných informací ve světě navrhuje kulisy, nedělá samostatnou režijní práci. Ta je však pro tak citlivé psychologické drama naprosto nezbytná. Zvlášť když Národnímu divadlu chybí skutečné umělecké osobnosti.

Pak bylo jedno, jestli sólisté Peter Berger (Werther), Štěpánka Pučálková (Charlotte) a Jiří Rajniš (Charlottin snoubenec a posléze manžel Albert) jsou na jevišti nebo nejsou. To málo, co se mezi nimi odehrálo, pocházelo zjevně z původního aranžmá, nikoli ze zkušebního procesu, v němž by se do výrazové hloubky propracovaly pohyby, gesta, vzájemné reakce. Buď se utrpení přehrávalo, nebo takříkajíc nedohrávalo a divák začal trpět nudou. Možná, že Willy Decker by ze zpěváků vytáhl víc. A ještě lépe, proč tu nemohl vytvořit zbrusu novou inscenaci? Když to management Opery neumí zařídit, není to dobrý management.

Jak na francouzskou hudbu

Další věcí je francouzská hudba a zpěv. Role jako Werther byly v průběhu desítek let ve světě téměř zvulgarizovány do neurčité univerzální podoby, často překořeněné italskými příměsemi, na čemž mají bohužel „zásluhu“ i někteří slavní tenoři minulosti i současnosti, kteří je také natočili a vytvořili tak falešné estetické ideály. To pro Národní divadlo není omluva.

Fotogalerie

Při poslechu sólistů na čtvrteční první premiéře se vlastně stále vnucovala hádanka, v jaké řeči se zpívá tato francouzská opera, dle programu nastudovaná v originále. Správně by si měl člověk užívat francouzská slova, lehce a elegantně tvarovaná vpředu na rtech, která ve spojení s tóny vytváří štíhlý, světlý, jasně vyartikulovaný zvuk – a tím pádem by je instinktivně prožíval, ať už francouzsky umí či nikoli. Protože však jazyk neuhádl, nudil se tím víc.

Peter Berger zpíval jen hlasitě a do široka, často silou. Štěpánka Pučálková sice má lehký hlas, jemuž nechybí jistá noblesa, ale její výkon spíš připomínal počátek studia role než konečný výsledek. A Jiří Rajniš také jen zpíval tóny, bez vazby k textu. Slávka Zámečníková se do Charlottiny mladší sestry Sophie pustila tak vehementně, až to znělo ukřičeně – tímto způsobem se nevyjádří jiskřivá mladistvost. Basista Zdeněk Plech jako Charlottin otec aspoň herecky předvedl dobráckou rozšafnost maloměstského občana.

Je otázka, zda a jak zpěváky o francouzském stylu poučil dirigent Petr Kofroň. V orchestru to občas přitvrdilo, zahlaholilo, a to bylo asi to jediné, co utkvělo v paměti. Z orchestřiště vlastně ani nešlo moc zvuku, o němž by se dalo něco říct, třeba zda je spíš dramaticky hutný či pastelově jemný a jaké je pojetí. Tedy pokud to celé neměl být vyloženě experimentální protiklad k francouzské hudbě 19. století.




Nejčtenější

POSLEDNÍ DOJMY: Porušil Labyrint III desatero pravidel detektivky?

Záběr z třetí řady seriálu Labyrint

Záhada trvající sedm večerů je konečně vyřešena, poslední část televizního Labyrintu III odhalila pachatele. S...

Tušil jsem, že bude velmi kontroverzní, říká autor sochy Špinarové

David Moješčík ve svém ateliéru v Janovicích při pracích na soše Věry Špinarové.

Vtípky, petice, výzvy k předělání. Ostravská socha Věry Špinarové od veřejnosti zatím sklízí zejména kritické ohlasy....



Další státní cena v ohrožení, odmítla ji rodina Evalda Schorma

Příběh falešného faráře (Vlastimil Brodský),  který pomáhá všem vesničanům, ale...

Letošní předávání cen v kultuře, jimiž stát oceňuje výrazné osobnosti, má další trhlinu. Poté, co odmítl převzít cenu...

Prohlédněte si snímky nominované v prestižní soutěži Czech Press Photo

Fotografie nominované do soutěže Czech Press Photo 2018

Dvacátý čtvrtý ročník soutěže Czech Press Photo už zná fotografie, které nejvíce zaujaly mezinárodní porotu. Ta...

RECENZE: Rašín utopený v slzách. Podstatný kus jeho portrétu chybí

Z natáčení filmu Rašín

Diváci od dvoudílného Rašína očekávají celistvý portrét muže, jenž se takříkajíc zasloužil o stát. Film je však po oba...

Další z rubriky

RECENZE: Verneovka, klauni na radnici, muzikál. Jak jim to ladí?

Záběr ze zkoušek muzikálu Doktor Ox

Dvakrát během premiérového muzikálu Doktor Ox publikum v pražském Divadle Hybernia takřka zkamení. Poprvé je pohnuto,...

Nad Národní třídou proletí zbloudilá kometa i manželská hádka

Herec Jakub Gottwald během zkoušek Bambuškovy inscenace Stopy zbloudilých

Všechno začalo banálním sousedským sporem, běžnou manželskou hádkou a končí příletem komety, bezradnou migrací...

Muzikálům vládnou předělávky, český divák by na původní tvorbu nepřišel

Záběr ze zkoušek muzikálu Trhák

Trhák, Tři oříšky pro Popelku, Jules Verne, Sherlock Holmes. Podzim na poli českého muzikálu přináší premiéry postavené...

České porodnice nedodržují standardy pro podporu kojení, ukázal průzkum
České porodnice nedodržují standardy pro podporu kojení, ukázal průzkum

Jak před pár dny informoval portál iDNES.cz, porodnice by podle UNICEF a Světové zdravotnické organizace měly dodržovat 10 kroků, které vedou k úspěšnému kojení. Podle průzkumu iniciativy Šestinedělky a České ženské lobby však všechny tyto kroky nedodržuje žádná z českých porodnic.



Najdete na iDNES.cz