RECENZE: Genialita Waynea Shortera vyniká hlavně při hře v kvartetu

Ve dvou polohách se představil ve středu v pražském Velkém sále Lucerny nejuznávanější jazzový saxofonista dneška, Američan Wayne Shorter. Jeho koncert zakončil letošní osmnáctý ročník festivalu Struny podzimu.

Večer byl rozdělen na dvě poloviny. V první se Shorter představil tak, jak jsme jej v Praze viděli už dvakrát, tedy v kvartetu společně s pianistou Danilem Pérezem, kontrabasistou Johnem Patituccim a bubeníkem Brianem Bladem. A právě v této sestavě, která funguje už třináct let, je jádro toho, proč je Shorter obecně považován za to nejlepší na současné jazzové scéně.

Wayne Shorter

Tedy, jazzové: o jazz, jak si jej běžný posluchač představuje, se tady vlastně nejedná. Klasickou formu "téma - improvizovaná sóla - téma", která je typická pro většinu této hudbu jak v tradičním, tak modernistickém slova smyslu, Shorterovo kvarteto zcela ignoruje, dá se říci, že ji rozebralo na součástky.

Wayne Shorter Quartet

90 %

PKF-Prague Philharmonia, dirigent Martin Kumžák

Závěrečný koncert festivalu Struny podzimu

Praha, Velký sál Lucerny, 6. listopadu 2013

Hra všech čtyř hudebníků, z nichž vlastně žádný nemá klasicky vedoucí funkci, která by se dala, s nadsázkou řečeno, vymezit počtem not nebo minutami sólování, vlastně propojuje v horizontálním i vertikálním smyslu různé přístupy ke kolektivnímu projevu. Přestože hudebníci mají před sebou notové pulty, jejich hudba působí jako dokonalá improvizace čtyř vzájemně dokonale propojených elementů.

Z mnoha detailů je však zřejmé, že tento naprosto uvolněný dojem je výsledkem důsledné přípravy, napsání konkrétních fragmentů, které se propojují improvizacemi ve výslednou skladbu, a evidentně také jakýchsi vnitřních signálů, které si hudebníci předávají, aby jejich hudba měla potřebnou osnovu, dramatičnost a dynamiku.

Hudba Wayne Shorter Quartetu ve třech rozsáhlých skladbách oscilovala mezi pasážemi "jakoby" jazzovými, romantickými záblesky, které evokovaly až filmové představy, free improvizací, která se však ovíjela kolem pevných koster, a pasážemi, které byly zjevně poučeny soudobou komorní hudbou.

Jisté je, že hudba Wayne Shorter Quartetu byla dokonalou ukázkou vzájemné hráčské empatie, jakou vídáme na pódiích skutečně velmi zřídka. Je to hudba, která nezná hraní si na žánry a styly, nenechává se svírat žádnými hranicemi. Umožňuje jí to fakt, že je hrána hudebníky, kteří mají nejen jeden každý svoji tvář, ale zdá se, že v jejich muzikantství zcela absentují slova jako "neumím" nebo "nezahraju".

Wayne Shorter Quartet v Lucerně (zleva Danilo Pérez, Wayne Shorter, John Patitucci)

Druhá polovina večera, kdy Wayne Shorter Quartet usedl před orchestr PKF - Prague Philharmonia pod vedením Martina Kumžáka, byla zcela jiná. Do značné míry v ní totiž bylo "odstřiženo" to, co je pro hru samotného kvarteta nejdůležitější, tedy otevřenost, nesvázanost a dokonalá komunikace. Ta vycházela na povrch opět hlavně ve chvílích, kdy se orchestr odmlčel a předal prostor kvartetu.

Ačkoli autorem partitur byl sám Wayne Shorter, často se stávalo, že se nejen on, ale i jeho kvartetní kolegové (snad s výjimkou Bladea, který si svou cestu našel i díky zvukové podstatě svých nástrojů) ve hře velkého tělesa ztráceli. Shorter tímto projektem zjevně chce v první řadě předvést své skladatelské a aranžérské kvality, ovšem tak trochu na úkor svých hlavních zbraní.