S velkou radostí splácíme našim fanouškům letitý dluh, říká kytarista a zpěvák Robert Kodym, který je zároveň členem skupiny Lucie. Ta se po odchodu Davida Kollera rozdělila na dvě části, navíc Koller vydá sólovou desku ve stejné době jako Wanastowi vjecy. Jejich Torpédo vyjde 30. října.
Odehraje se mezi vámi souboj?
Jedinou věcí v hudebním světě, kterou jsem nyní schopen vnímat, jsou Wanastowi vjecy.
Kapitolu jménem Lucie jste po Kollerově odchodu uzavřeli, nebo si dáváte tvůrčí pauzu?
Až všichni členové skupiny Lucie budou chtít přerušit pauzu, tak se prostě přepočítají a zjistí, jestli někdo chybí. Pokud bude někdo chybět, zbývající členové si někoho seženou, jako to bylo vždycky předtím, a budou pokračovat.
Už víte, kdy to bude?
Určitě ne v dohledné době. Nyní se s P.B.Ch. soustředíme na Wanastowi vjecy. Vždyť poslední řadová deska nám vyšla v roce 2000.
A tak jste natočili šesté album. Proč jste zvolili název Torpédo?
V jedné z písní se zpívá: "Nejsem stádo, mám svoje krédo, na tebe vystřelím z krve a lásky torpédo."
Používáte havajskou kytaru, sitár nebo thajské housle. Jak výrazně se to projeví na desce Torpédo?
Zatím nástroje používám jako doplňky, které zpestřují zvuk. Mohli bychom vyrobit spoustu zvuků uměle, ale my je radši vytváříme na opravdové nástroje, kovové nebo střevové struny. Od 80. let panuje trend, podle kterého nemají hrát hudbu lidé, ale spíš stroje, mašinky, náhražky, šidítka. Možná je to zajímavost nebo odchylka, ale skutečná hudba musí být z masa a kostí, musí mít srdce, krevní oběh, duši a myšlenku. To se ve strojích neděje.
Čili žádná z nových skladeb nezaznamenává posun k jinému stylu?
Ne, ani bych to nechtěl. Více než hudební styl mě zajímá píseň jako taková. Stále přemýšlím nad tím, co je dobrá píseň. A dostal jsem se i k lidové hudbě. V jakém okamžiku vznikala? Člověk chtěl popsat nějakou situaci v životě, potřeboval se z něčeho vyzpívat. Stoupal třeba po kopci, za ním šly jeho ovce. Jemu se něco přihodilo, podíval se do slunce a spustil: "Ej, dnes je krásný den, ale včera to bylo jako hrozný sen, moje milá už tu není, už je v pánu, v kuropění." (zpívá) No, a to je ta píseň.
Dokážete i vy k hudbě přistupovat jako onen pasák ovcí?
Když jsme s P.B.Ch. založili skupinu Lucie, bylo mi osmnáct, jemu necelých dvacet. Kromě lásky k hudbě jsme cítili touhu být slavní a samozřejmě také bohatí. Tyhle věci nám v naší nedospělosti házely klacky pod nohy. Dneska můžu k hudbě přistupovat s mnohem čistším srdcem, než když mi bylo dvacet a byl jsem frustrovaný sám sebou, okolím, politickým zřízením, uzavřenými hranicemi.
Takže vy s P.B.Ch., respektive Wanastowi vjecy, jste vlastně písničkáři?
My jsme lidoví písničkáři ze začátku 21. století. Skutečnost, že hrajeme na elektrické kytary a baví nás, když hudba občas zazní hodně nahlas, to je projev našeho temperamentu. Vždyť nás ovlivnily hlavně rockové kapely z 60. a 70. let. Zároveň zní v naší muzice slovanská melodika a všechno české, co nedokážeme sami popsat, protože nám to přijde tak přirozené, že to nevidíme ani jako odlišnost. Hodně lidí kopíruje muziku z Anglie nebo Ameriky. Pak existují kapely, které nic nekopírují, vycházejí ze sebe. Pár takových solitérů zde je. Já si toho vážím a doufám, že k nim také patříme.
Máte na albu hosty?
Jsem moc rád, že nás svou přítomností ve studiích Sono poctila slovenská star Jana Kirschner. Zpívám s ní duet Myslím na tebe. Ona je snad nejtalentovanější žena v pop-music široko daleko. Dá se říci, že s pootevřenými ústy sleduji start její evropské kariéry v Londýně. Druhým a posledním hostem je český dudák Michal Pavlík z Čechomoru. Hraje v písni Padaj hlavy, kutálí se po hradčanským rynku. Čím méně
máme hostů, tím lépe můžeme zhodnotit vlastní osobitost, kterou do hudby vkládáme. Na desce bubnuje Martin Vajgl, P.B.Ch. hraje na baskytaru, já zpívám, hraju na kytary a ostatní nástroje. Pavel Karlík ze studia Sono desku produkuje. To jsou čtyři pilíře desky Torpédo. Ještě nikdy jsem neměl tak dobrý pocit z právě natočené desky.
V písni Mašinführer jsem cítil politický náboj. Na novince dostanou politické texty víc prostoru?
Asi ano. My jako pasáci ovcí děláme nějak přirozeně věci od srdce. Naše země je politicky disharmonická a nestabilní skoro sto let, takže to téma se tam občas dostane.
Prý jste si vybírali ze čtyřiceti vlastních skladeb. Proč jste sáhli po vypalovačce Pal vocuď (hajzle) od Hudby Praha?
Nějakou píseň mám tak rád, že ji chci doslova sežrat. Navíc je lepší, když deska může být autorsky i dramaturgicky pestřejší. Michalu Ambrožovi z Hudby Praha se ten nápad líbil a je to taky vlastně náš dárek k čtvrtstoletí této kapely.
S touhle deskou bylo tedy nejméně práce, protože jste na ni byli nejlépe připraveni?
Je na ní nejvíc práce, jsme na ni nejvíc připraveni. Ať jsem byl v jakékoli skupině z těch dvou, vždy jsem se snažil, aby písně byly hotové, než půjdeme do studia. Aby měly text. Jinak to jsou instrumentálky, do kterých se člověk trefuje nějakými slovy. Dříve jsme některé písně ve studiu lepili a já jsem z toho byl občas frustrovaný. Nyní se nám podařilo, že jsme měli vše připravené. Šli jsme nahrávat písně, nikoli je lepit. Kdyby se mně a Pavlu Karlíkovi nenarodila miminka, byli bychom už dávno hotoví. Ale to nevadí.
