Spisovatel Franz Kafka

Spisovatel Franz Kafka | foto: REPRO z knihy To byl Kafka

Vzpomínky na Kafku jsou na trhu. Se čtyřicetiletým zpožděním

  • 1
Je až skoro podezřelé, že o Franzi Kafkovi v češtině ze starších děl ještě všechno nevyšlo. Mezi pozapomenuté poklady patří i knížka z 60. let nazvaná To byl Kafka Johannese Urzidila.

Ale kdo byl Kafka? Legend je dost, některé nejslavnějšího pražského rodáka dokonce přetírají na anarchistu. O to větší je chuť začíst se do vzpomínek Kafkova mladšího současníka a souputníka z okruhu německy píšících autorů, který se později také stal slavným spisovatelem.

Kafka je tady!

Vzpomínky a studie Johannese Urzidila (1896–1970), které německy poprvé vyšly v půli 60. let a jež do češtiny přeložila Jana Zoubková, však poněkud "brzdí" autorův nesmírný obdiv, pravděpodobně ovlivněný i věkovým odstupem téměř třinácti let. V lecčems tak Urzidil paradoxně přispěl ke kafkovské mytologii, obrazu fascinujícího muže, který ani nemusel říct slovo a už podmaňoval. Stačilo, aby nenápadně postával někde v koutě, a všichni zadrželi dech: Kafka je tady.

Obálka knihy To byl Kafka

"Jeho nevšední osobnost neměla sice přímo auru 'světce', ale magnetickou sílu, která přítomné a všechny, co s ním hovořili, samovolně povznášela na vyšší úroveň, a byla možná, dá-li se to tak říci, 'svatá' v tom smyslu, že si v Kafkově přítomnosti nikdo netroufl říct něco 'obyčejného'," píše Urzidil. Podobných oslavných pasáží, které i letmé Kafkově odpovědi na pozdrav přiznávají "nádech zvláštního zážitku", je v knize několik. Logicky mezi ně patří i autorova smuteční řeč nad Kafkovým hrobem, pronesená 11. června 1924.

Urzidil tam sklenul duchovní spříznění mezi Kafkou s norským spisovatelem Knutem Hamsunem, které však později zpochybnil kvůli Hamsunově sympatiím k nacismu. Urzidil byl maximalista, který zohledňoval nejen autorovo dílo, ale i jeho mravní postoje. Tvrdil, že autorův život a osobnost jsou "bezesporu součástí jeho díla".

Kdepak nihilista

Spisovatel Franz Werfel prý považoval Kafku za nihilistu. Pro Urzidila to byl však "světu a životu přitakávající génius", který navzdory všemu psal s chutí. A tady, často v polemice či touze upřesnit, tkví zřejmě největší přínos Urzidilových vzpomínek, když pronikl "aurou světce" a všímal si zdánlivě nepodstatných detailů: Kafkova českého akcentu, výrazného smyslu pro humor nebo "poněkud bezmocného úsměvu". Za jeho základní povahové rysy považoval dětskost a zároveň převahu, "která vnímá nedostatky jako něco přirozeného a samozřejmého". Odpuštění se tak u Kafky ocitalo v bezprostřední blízkosti ironie.

Franz Kafka před domem, který v Praze obýval.

Franz Kafka

Ve svých vzpomínkách Urzidil těžil i z rodinných souřadnic: jeho žena Gertrude znala Kafku už od "dětství z přátelského sousedství" (její rodina bydlela v Kaprově ulici v Praze) a občas si s ním vyšla na operu (Kafka miloval postavu Carmen). Urzidilův švagr Friedrich Thieberger, syn rabína, byl Kafkovým učitelem hebrejštiny. Jednou se svědomitý Kafka Thiebergerovi omlouval, že neudělal úkol, a zdůvodnil to slovy: "Jsem nemocný, velmi nemocný." To už více než rok věděl, že má vážnou nemoc.

Podobně výmluvná je jiná momentka, kterou zmiňuje Urzidil: Thieberger po smrti svého otce dostal od Kafky výtisk povídek Venkovský lékař, které jsou věnované Kafkovu otci. "Jak šťastný musíte být, že jste knihu mohl - přese všechno - věnovat svému otci," děkoval mu Thieberger. Jenže Kafka mu pak vylekaně vysvětlil, že dedikace je v knížce míněna ironicky.

Génius nemůže vlastnit sebe sama

Urzidilova interpretace Kafky se v některých aspektech blíží náhledu Maxe Broda, s nímž se potkával v kavárně Arco a jehož názorů si podle všeho velmi cenil.

Franz Kafka se snoubenkou

Neakcentoval sice tolik Kafkův zájem o sionismus (hodiny hebrejštiny vykládal jako Kafkovu potřebu světa s pevnými základy), ale i on směřoval k náboženskému vidění autora, jakkoli je sporné. "Neboť kdo nemusel jako křesťan nebo žid hájit svou náboženskou existenci, může Kafku pochopit jen vnějškově, ne niterně," píše Urzidil, který měl po matce židovské kořeny, ale podle svých slov se orientoval spíše katolicky.

S Brodem se shodovali i v otázce přístupu ke Kafkově testamentu, v němž žádal zničit především své soukromé písemnosti, na druhém místě pak i nedokončené povídky a romány. Podle Urzidila nepotřeboval čin Maxe Broda před dějinami ducha a literatury ospravedlnění, jelikož "génius nemůže osobně vlastnit sebe sama".

Kafka se sestrou Ottlou

Nemůže? Milan Kundera, který vztah Kafky a Broda pojednal ve svých esejích, je jiného názoru. "Brodova indiskrece nenachází v mých očích omluvu. Zradil přítele. Jednal proti jeho vůli, proti smyslu a duchu jeho vůle, proti jeho povaze, proti jeho studu, který znal," uvádí v esejích příznačně nazvaných Nechovejte se tu jako doma, příteli.

Praha byla Kafka?

Přitom je třeba mít na paměti i dobové souvislosti. Většina z osmi textů knížky vznikala ještě před kafkovskou konferencí v Liblicích roku 1963, kdy některé pohledy ještě nebyly tak vyjasněné. Urzidil například využíval jako spolehlivý zdroj Hovory s Kafkou od Gustava Janoucha, dnes považované za zčásti smyšlené.

I když Urzidil občas zjednodušoval ("Kafka byl Praha a Praha byla Kafka"), a to i v tvrzení, že s Kafkou skončila Praha "českoněmecko-rakousko-židovské syntézy", zůstává jeho knížka inspirativním čtením. Už jen pro tu dokonale kafkovskou ironii, kterou vystřihl v jedné ze scén: "Jednou jsem měla s Kafkou schůzku ve tři hodiny odpoledne u Prašné brány," začala vyprávět moje žena. "Vyloučeno," vpadla jí do řeči mladičká Američanka, "do půl páté měl přece úřední hodiny v Dělnické úrazové pojišťovně." "Ale přesto jsme se sešli ve tři hodiny," trvala na svém Gertrude Urzidilová.