Prezentujete nyní i fotografie ze 70. let, to vám ještě nebylo ani dvacet. Když jste svůj archiv probíral, překvapil jste něčím sám sebe?
Narazil jsem na záběry Romů, které jsem ještě nefotil na kinofilm, ale na formát šest krát šest, starým praktisixem. Zjistil jsem, že mezi těmi mými "vykopávkami" je pár snímků docela nosných, zejména z hlediska sociálně dokumentárního. Nakonec jsem žádnou z nich na výstavu ani do knihy nedal. Ale kdybych jednou, až budu "starej a zasloužilej", dělal velkou knihu, zařadil bych tam i kontakty několika těchhle fotek, protože svoji cenu mají.
Když si člověk prohlíží snímky, které pořídil dejme tomu v devatenácti, na jednu stranu mu přijdou nehotové, zelené, na druhou může být nejednou překvapen svěžestí svého tehdejšího pohledu. Máte to tak?
Jasně - často mám dneska při focení pocit, že jsem tu či onu situaci už někde viděl, nebo jsem něco takového někdy fotil. A v duchu pochybuju: O tohle se snad ani nebudu snažit... Ale bojuju s tím. Tomu se prostě nesmí propadnout. Když člověk fotí, je dobré na takové věci nemyslet. Nejdřív je třeba mít něco konkrétního v ruce. Pak se uvidí, co z toho všeho vzejde.
Bylo těžší fotit lidi na ulici, koncertech či jiných sešlostech za komunismu, anebo
Karel Cudlín
je to obtížnější v současnosti?
Narozen 28. června 1960 v Praze. Absolvoval gymnázium a dvouletou střední školu sociálně-právní. Dva roky pracoval ve Výrobním družstvu Fotografia Praha jako fotoreportér. V letech 1983-1987 studoval fotografii na FAMU. Poté byl fotoreportérem týdeníku Mladý svět. V roce 1990 ve svobodném povolání. V letech 1992-1995 měl postupně úvazky v denících Prostor a Lidové noviny a v České tiskové agentuře. Od roku 1996 opět ve svobodném povolání. První samostatnou výstavu měl v roce 1987. Dnes je řazen mezi přední české fotodokumentaristy. Na snímku je Karel Cudlín před jednou ze svých fotografií na výstavě v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu.
Za komunismu existovala mezi lidmi paranoia, že kdo takhle fotí, je "nějakej divnej" a jestli třeba nemá něco společného s StB. Tedy taková tichá nechuť, ale svým způsobem odevzdanost těch, na něž jsem namířil aparát. Dneska je to jinak. Lidi si začínají aktivně hlídat svoje soukromí, hájit svůj zájem a já se jim nedivím. Protože mediální manipulace je rafinovaná a všeobecná a oni to vědí. Třeba dělníci, které jsem předloni fotil v Praze v rámci grantu od magistrátu hlavního města, se mě rovnou zeptali: Ty, hele, nebude to zejtra v Blesku?
V 80. letech jste dokumentoval maturitní plesy v pražské Lucerně, manifestace na prvního máje, pak přišel převrat v devětaosmdesátém, odchod sovětských vojáků... Jenže pak se tu, alespoň pro autora vašeho typu, možná počala usazovat jakási nová nuda v Čechách. Proto jste začal fotografovat i v cizině, zprvu hlavně na Ukrajině, pak ovšem i v Izraeli či v Polsku?
To má několik důvodů. Jeden je ten, o němž hovoříte, náměty se tu obtížněji hledají, společnost je pohodlnější, uhlazenější. A taky vyjet za hranice je nesrovnatelně snadnější. Ale souvisí to i s mým věkem. Když je vám devatenáct, můžete bez problémů fotit na maturitních plesech. Ale ve čtyřiceti se na dejme tomu technoparty už blbě dostávám, těžko mohu být "jeden z nich". A tak vyhledávám jiné prostředí, jiné lidi.
Některé vaše proslulé snímky, například dělníci kráčející v listopadu 1989 z pražských Vysočan do středu města, na výstavě v Purkrabství i v knize chybějí. Proč?
Protože já i editor knihy Robert Silverio jsme se snažili potlačit politiku. Svoji dosavadní bilanci jsem nechtěl sestavit podle hesla "Takhle jsme žili, takováhle to byla doba". Spousta fotografií se pak rychle vyřadí. Zjistíte, že ze všech těch převratných událostí zůstane v povědomí pouhých několik snímků. Stovky, možná tisíce lidí fotily pád berlínské zdi, ale jako symbol té události přežilo do dnešních dnů už jen pár záběrů; jeden z nich teď v Praze na Staroměstské radnici vystavuje Anthony Suau. Je pěkné revoluci zažít, ale netřeba si dělat iluze, že fotky z revoluce jsou bůhvíjaké záběry.
 Karel Cudlín |
 Karel Cudlín |
 Karel Cudlín |
 Karel Cudlín |
 Karel Cudlín |
 Karel Cudlín |
