Jako by chtěly vyvrátit pověsti o krizi canneského festivalu, jehož kvalitu drží spíše neznámé tváře než Hollywood, ovládly v posledních dnech letošního 61. ročníku stránky novin i obrazovky hvězdy jako Sharon Stone, Angelina Jolie, Gwyneth Paltrowová či Clint Eastwood.
První z nich se ujala role "kmotry" obvyklého benefičního večera na podporu boje proti AIDS, další jména jsou spojena s filmy soutěže. A to především s novým dílem Clinta Eastwooda Výměna, ve kterém Angelina Jolie ztělesnila ženu, jež na sklonku 20. let minulého století vzbudila v Los Angeles rozruch a obdiv svou odvahou i vytrvalostí.
Christine Collinsová bojovala s policií, která jí po neúspěšném pátrání po zmizelém synovi přivedla cizí dítě a prohlásila případ za uzavřený – přes naléhání nešťastné matky podporované pastorem v podání Johna Malkoviche.
Teprve hrůzný objev pozůstatků obětí pedofila, masového vraha, rozpoutal aféru, která stála místo ředitele policie i starostu Los Angeles. Hlavní představitelka pyšně vystavující na odiv své brzké mateřství prohlásila, že přijala roli z obdivu k ústřední postavě.
"Musíme si uvědomit, že paní Collinsová žila v dobách, kdy měla žena podřízené postavení, zvlášť když žila sama. Při sebemenších potížích s ní tehdy nebyl problém prohlásit ji za choromyslnou a poslat ji násilím do blázince," uvedla Jolie.
Méně pozornosti
Není náhoda, že Eastwood zvolil námět, který mu umožnil poukázat na důležitost prostředků demokracie při snaze o znovunastolení práva právě v době, kdy podle soudu některých je demokracie ve Spojených státech ohrožena.
Slavný herec a režisér je v Cannes už poněkolikáté, ale Zlatá palma mu zatím pokaždé unikla. Těžko říci, zda letos najde podporu u předsedy poroty Seana Penna, s nímž natočil Tajemnou řeku soutěžící v Cannes před pěti lety.
Z pohledu kritika není Výměna Eastwoodovým nejlepším dílem: tvůrce tu příliš spoléhá na působivost tradiční výstavby hollywoodských filmů o boji jedince se zkorumpovanou policií. Styl jeho filmu proto působí poněkud zastarale, zejména v porovnání s jinými, nenápadnějšími soutěžními díly.
Mezi nimi například Gomorra vychází z mnohokrát zpracovaného námětu praktik mafie, ale režisér Matteo Garrone jej ztvárnil s neobyčejnou autenticitou a beze stopy melodramatičnosti. Ale i to má své úskalí: kvůli nedostatku informací o kontextu působí film postrádající ústřední postavu poněkud chaoticky.
Dalším silně autenticky účinkujícím filmem bylo Mlčení Lorny, v němž belgičtí režiséři bratři Jean-Pierre Dardenne a Luc Dardenne spoléhají podobně jako Garrone na méně známé herce a úspěšně je mísí s neherci.
Právě přítomnost podobných nehvězdných filmů pak vyvolává ony dojmy krize canneského festivalu, o níž se šeptá. Představitelé těchto děl pochopitelně nepoutají takovou pozornost tisku jako hollywoodské celebrity, nicméně jejich místo v soutěži je zcela oprávněné.
