Autorce životopisu, historičce Mileně Lenderové, která se malířčinými osudy zabývala řadu let, se podařilo snést řadu známých i neznámých pramenů z archivů v Čechách i ve Francii. Na jejich podkladě podala vyvážený a spolehlivý obraz osudů dnes poněkud zapomenuté česko-francouzské výtvarnice.
Braunerová pocházela ze zámožné česko-německé měšťanské rodiny. Jejím otcem byl známý politik revolučního roku 1848 František A. Brauner, spolupracovník českých vůdců Palackého a Riegra. Ona sama prožila řadu let ve Francii, kde hledala tvůrčí prostředí, uměleckou svobodu, cestu k uměleckému vzdělání - to bylo v Čechách té doby ženám ještě upřeno - a uznání, ale i oddych před tuzemským maloměšťáckým prostředím.
Přes všechny nešvary zdejší kotliny a lákadla Paříže konce století však české prostředí milovala a nakonec se sem natrvalo vrátila. Osudy Zdenky Braunerové, jak správně dokládá Lenderové kniha, však nelze redukovat jen na "pemzlík" a štětce, případně na srovnání života pražské a pařížské společnosti. Braunerová totiž svým přístupem k životu a osobitým naturelem představuje nevšední typ české ženy.
Ve svém životě se neustále potýkala se společenskými konvencemi a předsudky. Nejenže si vyvzdorovala uměleckou dráhu, ale v cestě za svobodou individua - u žen 19. století nekompromisně potlačovaného - se rozhodla i pro "samoživitelství". Staropražskou společnost dráždila nejen tím, že se nevdala; ona navíc ani příliš neskrývala svůj milostný život! V její blízkosti se během let vystřídaly takové veličiny kulturního světa jako Chittussi, Zeyer, Vilém Mrštík, Marten, F. X. Šalda, světoznámý francouzský sochař Rodin či velvyslanec a spisovatel Claudel.
S nekonformním osobním životem poněkud kontrastoval Braunerové konzervativismus, příklon ke katolictví, odpor k nacionalismu a demokracii či nesouhlas s rozpadem mocnářství a vznikem samostatné republiky. Dojemně působí obraz stárnoucí malířky, jak v listopadu 1918 klečí mezi rozvalinami strženého mariánského sloupu a navzdory shromážděné lůze se modlí. Přes výhrady k republikánskému zřízení - čerpané ze staročeské tradice rodiny - nicméně novému státu poskytla cenné služby zejména na poli česko-francouzských styků.
Ne nadarmo se jí před třemi desetiletími dostalo neoficiálního označení českého konzula v Paříži. Z textu je očividné, že je psán s láskou a pochopením. Snad je tomu tak i proto, že autorka se podobně jako Braunerová orientuje na francouzské prostředí, což je mezi současnými českými historiky spíše výjimečné. Tenhle životopis je příjemným průvodcem po osudech nevšední ženy i poutavou výpovědí o konvencích a životním stylu měšťanské společnosti.
Milena Lenderová: Zdenka Braunerová. Mladá fronta, Praha 2000, 232 stran + 24 stran obrazových příloh, náklad a cena neuvedeny.
Braunerová pocházela ze zámožné česko-německé měšťanské rodiny. Jejím otcem byl známý politik revolučního roku 1848 František A. Brauner, spolupracovník českých vůdců Palackého a Riegra. Ona sama prožila řadu let ve Francii, kde hledala tvůrčí prostředí, uměleckou svobodu, cestu k uměleckému vzdělání - to bylo v Čechách té doby ženám ještě upřeno - a uznání, ale i oddych před tuzemským maloměšťáckým prostředím.
Přes všechny nešvary zdejší kotliny a lákadla Paříže konce století však české prostředí milovala a nakonec se sem natrvalo vrátila. Osudy Zdenky Braunerové, jak správně dokládá Lenderové kniha, však nelze redukovat jen na "pemzlík" a štětce, případně na srovnání života pražské a pařížské společnosti. Braunerová totiž svým přístupem k životu a osobitým naturelem představuje nevšední typ české ženy.
Ve svém životě se neustále potýkala se společenskými konvencemi a předsudky. Nejenže si vyvzdorovala uměleckou dráhu, ale v cestě za svobodou individua - u žen 19. století nekompromisně potlačovaného - se rozhodla i pro "samoživitelství". Staropražskou společnost dráždila nejen tím, že se nevdala; ona navíc ani příliš neskrývala svůj milostný život! V její blízkosti se během let vystřídaly takové veličiny kulturního světa jako Chittussi, Zeyer, Vilém Mrštík, Marten, F. X. Šalda, světoznámý francouzský sochař Rodin či velvyslanec a spisovatel Claudel.
S nekonformním osobním životem poněkud kontrastoval Braunerové konzervativismus, příklon ke katolictví, odpor k nacionalismu a demokracii či nesouhlas s rozpadem mocnářství a vznikem samostatné republiky. Dojemně působí obraz stárnoucí malířky, jak v listopadu 1918 klečí mezi rozvalinami strženého mariánského sloupu a navzdory shromážděné lůze se modlí. Přes výhrady k republikánskému zřízení - čerpané ze staročeské tradice rodiny - nicméně novému státu poskytla cenné služby zejména na poli česko-francouzských styků.
Ne nadarmo se jí před třemi desetiletími dostalo neoficiálního označení českého konzula v Paříži. Z textu je očividné, že je psán s láskou a pochopením. Snad je tomu tak i proto, že autorka se podobně jako Braunerová orientuje na francouzské prostředí, což je mezi současnými českými historiky spíše výjimečné. Tenhle životopis je příjemným průvodcem po osudech nevšední ženy i poutavou výpovědí o konvencích a životním stylu měšťanské společnosti.
Milena Lenderová: Zdenka Braunerová. Mladá fronta, Praha 2000, 232 stran + 24 stran obrazových příloh, náklad a cena neuvedeny.
 Barbizon u Fontainebleau, kresba uveřejněná ve Zlaté Praze v únoru 1887. |
 Zdenka Braunerová, 1812. |
 Židovský hřbitov v Praze, lept s akvatintou a suchou jehlou, 1900-1901. |
 Můstek na Valdštejně, lept, kolem roku 1912. |
 Plán pařížského výstaviště Arts décoratifs, 1925. |
 Škola sv. Václava, dřevoryt, 1909. |
