Joan Miró: Malba, 12. dubna (1933)

Joan Miró: Malba, 12. dubna (1933) | foto: Albertina

Miró, Giacometti, Toulouse-Lautrec. Výstavy, které ve Vídni ještě stihnete

  • 2
Adventní Vídeň, to nejsou jen proslulé vánoční trhy na každém rohu a horký punč, konzumovaný po hektolitrech z lehce kýčovitých hrnečků ve tvaru botiček, ale také to, kvůli čemu rakouskou metropoli průběžně navštěvují po celý rok tisíce Čechů: skvělé výstavy.

Ve Vídni těchto dní lze strávit na časových výstavách i stálých expozicích snad týden nonstop. Na své si přijde opravdu každý, od ctitelů té nejklasičtější malby třeba v podání španělského barokního mistra Diega Velázqueze, jehož velkou výstavu připravilo Kunsthistorisches Museum, až po příznivce konceptuálních objektů německé hvězdy této sféry Cosimy von Bonin na její výstavě Hippies Use Side Door ve vídeňské mekce moderního umění MUMOK. Jednoznačnými leadry nabídky jsou ale tři další výstavy.

Pohled do instalace výstavy

JOAN MIRÓ
Ze země na nebe
Albertina, výstava trvá do 11. ledna 2015
Velká výstava jednoho z nejoriginálnějších a zároveň nejvíce populárních malířů 20. století pokračuje v tradici albertinských retrospektiv největších jmen evropské avantgardy, jako v nedávných letech byli René Magritte nebo Max Ernst.

Koncepce výstavy je všeobjímající, představuje umělce v celé šíři jeho tvorby, a to od úplných počátků, kdy tvořil až se skoro naivistickým výrazem, přes hledání vlastní tváře pod vlivem surrealismu, až k jeho nezaměnitelnému rukopisu, postavenému na výrazných barvách, symbolech a jakoby dětském vidění.

Joan Miró: Malba (Ptáci a hmyz) (1938)

Výstava představuje mnohá z nejslavnějších děl slavného Katalánce, která známe z encyklopedií, a byla svezena do Albertiny skutečně z celého světa, jak z veřejných galerií, tak zapůjčena ze soukromých sbírek. Obrazy okrajově doplňují Miróovy sochy a keramika. K výstavě vyšel luxusní katalog na úrovni umělecké monografie, který lze za velmi přátelskou cenu koupit v galerijním obchodě v němčině i angličtině.

Alberto Giacometti: Žena II (1960)

ALBERTO GIACOMETTI
Průkopník modernismu
Leopold Museum, výstava trvá do 26. ledna 2015
Řekne-li se jméno tohoto švýcarského umělce, většina lidí si asi představí sochy typických koncentráčnicky vyhublých vysokých postav, kterými se tolik inspirovala řada Giacomettiho následovníků včetně našeho Olbrama Zoubka. Vídeňská výstava ale ukazuje, že tato díla jsou jen zlomkem Giacomettiho tvorby.

Skvělá je instalace výstavy, která barvou stěn a osvětlením dává vyniknout vystavovaným objektům, jak plastikám, tak obrazům – neboť expozice představuje Giacomettiho nejen jako sochaře, ale i malíře a kreslíře. Tato část jeho tvorby ale přece jen spíš „jede po vedlejší koleji“.

Alberto Giacometti

Ve vstupním sále „vítají“ návštěvníky právě ty nejtypičtější vyzáblé postavy, další průběh výstavy je v podstatě chronologický. S Giacomettim procházíme jeho hledáním stylu, míjíme jeho pokusy sochařsky se vyrovnat s kubismem i surrealismem, až na konci 40. let nalezl svůj nezaměnitelný rukopis, kterým se zapsal do dějin moderního umění. Pozitivem výstavy je i množství fotografií, dokumentujících Giacomettiho život a setkávání s uměleckými přáteli.

Henri de Toulouse-Lautrec: plakát Moulin Rouge - La Goulue (1891)

HENRI DE TOULOUSE-LAUTREC
Cesta k modernismu
Kunstforum Wien, výstava trvá do 25. ledna 2015
Výstava byla otevřena k malířovu 150. výročí narození a podle galerie se jedná o vůbec první takto velkou výstavu Toulouse-Lautreka v Rakousku. Stejně jako ostatní výše zmíněné výstavy je i tato pojata komplexně jako retrospektiva všech oblastí a všech tvůrčích období umělce.

Vstupní „uvedení do děje“ je působivé – jedná se o patrně vůbec nejslavnější Lautrekův plakát s motivem tanečníce La Goulue, jež byla hvězdou kabaretu Moulin Rouge, jenž byl umělcovým druhým domovem, působištěm a také zdrojem inspirace pro jeho slavné „kankánové“ obrazy. V chronologii jim ale ještě předchází série raných děl, v podstatě zaměnitelných žánrových obrázků, jejichž autora evidentně víc než lidé fascinovali koně.

Henri de Toulouse-Lautrec: Sedící klaunka (1896)

Po nejslavnějším „moulinském“ období se Lautrec stáhl do pařížských veřejných domů, kde přebýval a kreslil tamní zaměstnankyně – s velkým pochopením a dokonalým vhledem do atmosféry těchto zařízení, která z jeho děl dýchá i přes více než stoletou časovou propast. Také Lautrekovu výstavu významně dokreslují zachované fotografie z jeho života.