Arthur Evans: Modelky ve filmu Blow-Up/Zvětšenina (Režie Michelangelo

Arthur Evans: Modelky ve filmu Blow-Up/Zvětšenina (Režie Michelangelo Antonioni, 1966) | foto: Albertina/BFI Stills © Neue Visionen Filmverleih GmbH/Turner Entertainment Co. - A Warner Bros Entertainment Company

Vídeňské výstavy: swingující Londýn, Katzovy kresby a Majakovského plakáty

  • 1
Vídeň je jedním z nejproslulejších evropských center výtvarného umění a jeho galerie navštěvuje pravidelně řada Čechů. I v době letního cestování zde lze zajít na několik velmi zajímavých výstav.

David Hemmings a Veruschka von Lehndorff ve filmu Blow-Up/Zvětšenina

BLOW-UP
Antonioniho klasický film a fotografie
Albertina, výstava trvá do 17. srpna
Nejvíce je potřeba si pospíšit do Albertiny na zanedlouho končící výstavu fotografií, které se vážou k nejslavnějšímu filmu Michelangela Antonioniho Blow-Up (Zvětšenina) z roku 1966. Instalace je rozdělena na snímky ze samotného filmu, na módní fotografii či na momentky i portréty z období tzv. swingujícího Londýna, jehož je Zvětšenina jakýmsi "logem".

Don McCullin: Thomasova zvětšenina fotografie v parku z filmu Blow-Up/Zvětšenina

Fotografie z natáčení i samotného filmu, včetně originálních "zvětšenin", hrajících tak podstatnou roli, jsou proloženy obrazovkami, na nichž běží nejslavnější sekvence z filmu: samotné fotografování hlavní postavy v parku, kde zachytí vraždu, nebo vystoupení skupiny Yardbirds v londýnském klubu včertně ikonické destrukce kytary a zesilovače Jeffa Becka.

David Hemmings ve filmu Blow Up/Zvětšenina

Zvětšenina je jeden z filmů, které kromě obrazu životního stylu své doby a místa také v jakémsi mimoběžném plánu jako jeden z prvních vykresluje způsoby práce fotografů. V tomto smysl vídeňská výstava velmi dobře zasazuje snímek do dobového i uměleckého kontextu. Mezi autory vystavených snímků a dalších děl jsou David Bailey, Terence Donovan, Richard Hamilton, John Hilliard či Don McCullin.

Alex Katz: Black Hat #2 (2010)

ALEX KATZ
Kresby, karikatury, malby
Albertina, výstava trvá do 28. září
Americký malíř Alex Katz (nar. 1927) proslul jako jeden z předních nových figuralistů. Jeho doménou jsou velkorozměrová, výrazně barevná olejová plátna, jako je třeba Black Hat #2, který výstavu „prodává“ na plakátě. Ten je ovšem poněkud zavádějící. Výstava ve Vídni totiž ukazuje především jinou umělcovu polohu: zejména kresby a studie. Velké obrazy výstavu jen doplňují.

Alex Katz: Study for Mary Tyler Moore (2000)

Expozice vychází totiž z daru, který Alex Katz věnoval Albertině, a který tvoří šedesát děl právě tohoto charakteru. Mezi portrétními kresbami a studiemi je vazba na Katzova plátna nejpatrnější. Naopak poněkud odlišný styl rukopisu prezentují jeho jakoby jen letmo zachycené "scény" ze 40., ale i 70. let, ale i některé současné kombinované kresby s abstraktnějším obsahem.

Alex Katz: Rain (1989)

Nejzajímavější (a jistěže i divácky nejvděčnější) ale bezesporu Alex Katz zůstává jako malíř velkých obrazů, které v sobě mají popartový otisk, ale zároveň si uchovávají osobitou atmosféru. Jeho tvorba tohoto typu je ostatně světově inspirativní (v Česku třeba Ivana Lomová). Vídeňská výstava ji pouze dokresluje.

Boris Michajlovič Kustodiev: Rodina (1905)

SILVER AGE
Ruské umění ve vídni kolem roku 1900
Belvedere, výstava trvá do 28. září
Stříbrným věkem je označováno v ruské kultuře (zejména literatuře, ale i výtvarném umění) období od začátku 20. století do bolševické revoluce v roce 1917. Výstava v Dolním Belvederu ukazuje, jak ruští malíři drželi krok s evropským uměním (silné jsou zejména vlivy symbolismu, ale třeba i doznívající secese.

Pohled do instalace výstavy Silver Age

Expozice vlastně záměrně navazuje na dvě výstavy, jež v letech 1901 a 1908 představily vídeňskému publiku tehdy aktuální ruské umění. Reflektuje ale i výtvarnou stránku další podstatné složky ruské "vývozní" kultury, totiž baletu. Jeho výpravě (studiím ke kostýmům i kostýmům samotným) je věnován zvláštní sál. Kromě maleb se v hojné míře prezentují například i knižní ilustrace.

Michail A. Vrubel, Pan (1899)

Drsnou pointou výstavy jsou dva závěrečné sály. V jednom je k vidění už porevoluční angažované umění, tedy zejména agitační plakáty, jejichž autorem byl Vladimir Majakovskij, a které neskrývají doslova "touhu po krvi" všech, kteří s novými pořádky nesouhlasí. A ve druhém, zcela závěrečném, si díky originálně a výrazně výtvarně pojatému kalendáriu může právě shlédnuté dosadit návštěvník do kulturních i politických konotací.