Málokdy se v případě prací na papíře či přímo koláže setkáme s téměř dokonalým celkem, který spojuje mnoho velkých jmen českého výtvarného umění. Tady platí, že co obraz, to skvost, co koláž, to vrt do vzdálené i nedávné historie, který dává tušit cenné naleziště a zatím jen
nabízí kvalitní vzorek.
Od Štyrského po Kolářovou
Koláže pocházejí ze sbírky Pražské plynárenské, jež jich má přes čtyři stovky. Ty dvě nejstarší jsou z roku 1934 od Jindřicha Štyrského a rovněž dvě z roku 1936 od Toyen. Výrazně jsou pak zastoupená 60. léta a vůbec tvorba autorů v poválečném období.
Sbírka má také velmi vyvážený průřez pracemi Jiřího Koláře a Ladislava Nováka. U Koláře je zastoupená tvorba ze 60. i 80. let (jeho klasické koláže vznikající podélným nastříháním dvou obrazů a jejich vzájemným proložením i lettristicky obalené objekty).
Ladislav Novák je pak ve sbírce zastoupen muchlážemi, frotážemi i alchymážemi (Erotická růže, 1965 či obraz Taky jeden kněz, 1977). Bělu Kolářovou sbírka představuje jak všívanými elektrodami a vruty (Obrtlíky a odpory, 1984), tak patentkami (Životopis jedné patentky, 1982). Je tu i Kotík, Ovčáček, Hoffmeister, Hampl či Trinkewitz, dokonce i Michal Šanda se svými vtipnými literárními kolážemi.
Hra s materiálem i slovem
Vystavená je ani ne čtvrtina sbírky, výběr však kurátor Jiří Machalický udělal velmi reprezentativně. Ve Smečkách je tak možné vidět koláže z barevných výtržků, pravidelných černobílých výstřižků, jízdních řádů, kalendářů, nabarvených gumových zvířátek, z pravidelně narušených poskládaných dílků puzzle, z plechovek i z válečků na nudle, z kovových starých nabarvených zámků, vizuální básně, koláže z patentek, šité koláže, obrazy sestavené ze vzorečků vystříhaných z matematických a fyzikálních tabulek, fotokoláže, práce z vypalovaného a ohořelého papíru i z malých barevných písmenek vystříhaných z časopisů.
Koláž je hra, ať už na surrealistické bázi podvědomé nahodilosti či dada nebo na základě přiznané a promyšlené gradace umělecké pointy. Jejich autoři velmi často pracují se slovem a básnickým sdělením či s hudebními motivy – to první na výstavě dokládá Kolář, Procházka, Ovčáček, Wernisch či Šanda, to druhé Karel Trinkewitz svou Poctou Johnu Cageovi.
Toyen: Bez názvu (1936)
Jediné, co výstavě chybí, je soubor Dalibora Chatrného, jejž má Pražská plynárenská ve sbírkách, nazvaný Interpretace fotografií. V něm Chatrný zasáhl do fotografií Jindřicha Štreita a po svém je přetvořil. Bývá k vidění málokdy a je zase zcela jiným příspěvkem v živé kolážové tvorbě – to je však spíš výtka vedená osobním vkusem než skutečný nedostatek výstavy. K popiskám jak v katalogu, tak ve výstavě by se pak hodilo přidat název materiálu, který při tvorbě koláží jednotliví autoři použili, či o jakou techniku koláže jde.
Česká koláž je výstavou povětšinou malých prací, ale velké umělecké i sběratelské hodnoty. Pochází ze soukromé "podnikatelské" sbírky, která je u nás ojedinělá. A ojedinělý je i zážitek z výstavy.
Různí autoři: Česká koláž
Galerie Smečky, Ve Smečkách 2091/24, Praha 1, kurátor Jiří Machalický. Výstava trvá do 19. června.
Hodnocení MF DNES: 80 %
